Víkendové energie nás nenechají vydechnout. Teď je každopádně potřeba, abychom provedli revoluci. Nebojte, nenabádám ke svržení režimu. Tedy toho vnějšího. Je potřeba, abychom provedli revoluci vnitřní. Je nanejvýš žádoucí, abychom svrhli své staré já, abychom se zbavili veškerých vnitřních tyranů, vnitřních hlasů, co nás shazují a říkají, jak jsme nemožní a slabí a nestojíme za nic. Je potřeba pohlédnout sami sobě do tváře. Přestat si o sobě cokoliv nalhávat a vidět se v celé své kráse a velkoleposti. Podívejme se na sebe, nejenom vizuálně, jděme do hloubky a vnímejme všechno, co se dá, a řekněme si: Tohle všechno, to jsem já. Bez příkras, ale ani bez zošklivení.
Je k tomu potřeba velký kus odvahy, ale především disciplíny a odhodlání. Nepůjde to hned a občas se nám budou vracet staré představy, bude nás to házet do strachů a nejistot, protože se nebude o co opřít. Nebudou tu už iluze. Ztratíme přídavná kolečka a budeme se holt muset naučit jezdit na kole bez pomoci. Kolo, to samozřejmě symbolizuje náš život.
Budeme muset být vůči sobě, a vůči svým zvykům, trochu ostří a nemilosrdní. Budeme muset sami do sebe zarejt. A pokud to neuděláme, žádný strach, on se někdo ve vnějším světě najde, kdo nám to nějakou formou připomene. Ale mějme na paměti: to, že nás někdo bude považovat kupříkladu za nemožné nebo že je vůči nám kritický, neznamená, že takoví jsme. Znamená to, že nám přišel připomenout, že právě tomuto programu ještě pořád věříme. I když už nemusíme...
Speciálním případem jsou partnerské a blízké vztahy. Buďme za ně rádi, i když se nám zdá, že třeba zrovna nestojí za moc. Partner je nám totiž tím nejlepším zrcadlem. Ukazuje nám totiž tu nejzásadnější a nejaktuálnější výzvu, které máme právě čelit. Ale i když jsme třeba zrovna sami, všímejme si toho, jaké typy lidí náhodně potkáváme na ulici. Co v nás vyvolávají? Jaký příběh nám přišli připomenout? Ještě mu pořád věříme? Co když nám prostě jen ukazují (třeba i negací), kdo vlastně doopravdy jsme?
Žádné komentáře:
Okomentovat