Ale i když ne... - Martin Luther King

 Mnozí Izraelité se kdysi nacházeli v zajetí v Babyloně, kde vládl král jménem Nabuchodonozor. Jeho příběh, jejž popisuje podstatná část knihy proroka Daniele, se vryl hluboko do mysli dalších generací. Byl to mocný král, jenž vládl pevnou rukou, a když vydal příkaz, něco to skutečně znamenalo.

A Nabuchodonozor vytvořil zlatý obraz a k němu vydal příkaz: Každý člověk poddaný pod jeho autoritu se před tímto zlatým obrazem musí sklonit a uctívat ho. Ti z vás, kteří čtou Bibli, si tento příběh pamatují. Jednoho dne svolal Nabuchodonozor soudce, správce a úředníky – a společně uskutečnili obřad zasvěcení obrazu. Následně je pověřil: „Dávám vám za úkol sledovat, jestli se před tímto zlatým obrazem každý pokloní.“ 

 Tři přítomní mladí muži – jeden se jmenoval Sidrach, druhý Mizach a třetí Abdenágo – však odpověděli králi (cituji z Písma): „My se nestaráme o to, ó Nabuchodonozoře, co bychom ti měli odpovědět (sic!). Buď nás Bůh, kterému sloužíme a který je mocen vytrhnout nás z rozpálené ohnivé pece, vysvobodí z tvých rukou, králi. Ale i když ne, buď ti, ó králi, známo, že nebudeme sloužit tvým bohům, ani uctívat zlatý obraz, který jsi postavil.“ (Daniel 3:16-18)

 Nejprve bych chtěl, abyste si všimli, že tito mladí lidé se dopustili občanské neposlušnosti. Občanská neposlušnost znamená odmítnutí řídit se rozkazem vlády, státu, nebo dokonce soudu, o němž vám vaše svědomí říká, že je nespravedlivý. Občanská neposlušnost je založena na závazku vlastnímu svědomí. Jinými slovy: ten, kdo se dopustí občanské neposlušnosti, je poslušný tomu, co považuje za vyšší spravedlnost. A někdy nastane doba, kdy čestný člověk nemůže uposlechnout zákon, o němž mu jeho svědomí říká, že je nespravedlivý. A dnes ráno vám říkám, přátelé, že doba se často změnila k lepšímu a velké momenty historie nastaly právě proto, že v každém období a v každé generaci se našli jedinci, kteří byli odhodláni prohlásit: „Já poslouchám vyšší spravedlnost.“

 Tito muži – Sidrach, Mizach a Abdenágo – tím říkali: „Musím být neposlušný králi, abych byl poslušný Králi“. A lidé, již tak často kritizují ty z nás, kteří došli do bodu, v němž se museli dopustit občanské neposlušnosti, si nikdy nevzpomenou, že právě zde, v Americe, se v zájmu osvobození z útisku a kolonialismu britského impéria náš národ dopustil občanské neposlušnosti. Neboť co bylo větší občanskou neposlušností než „Bostonské pití čaje“.

 Nikdy nezapomeňte, že vše, co dělal Hitler v Německu, se dělo podle práva! V souladu s právem bylo vše, co Hitler učinil Židům. V Hitlerově Německu platil zákon, který vydal sám Hitler, podle kterého bylo zlé a protiprávní dokonce i poskytnout Židovi jakoukoli pomoc. Říkám vám: kdybych byl – věren svým postojům - žil v Hitlerově Německu, otevřeně bych ten zákon porušil. Dopustil bych se občanské neposlušnosti.

 Proto je důležité vidět, že jsou období, kdy jsou lidmi vytvořené zákony v nesouladu s mravními zákony, jsou období, kdy jsou lidské zákony v rozporu s věčným, Božím právem. Když taková situace nastane, máš povinnost je porušit!

 Jsem šťasten, že máme mnoho dobrých příkladů těch, kdo je porušili. Máme Sidracha, Mizacha a Abdenága. Máme Ježíše a Sokrata. A máme všechny ty rané křesťany, kteří se odmítli sklonit.

 Druhým zajímavým bodem je, že tito lidé nikdy nepochybovali o Bohu a Jeho síle. Když udělali to, co udělali, dali tím jasně najevo, že ví, že Bůh má moc je zachovat. Řekli králi: „Víme, že Bůh, jehož ctíme, nás může zachránit.“ Vycházeli ze své zkušenosti. Poznali Boha, poznali Boží jednání v přírodě a znali Boha jako Stvořitele. A také viděli Boží jednání v dějinách. A jsem si jistý, že viděli Boží jednání i ve svých vlastních životech. Nikdy nepochybovali o tom, že Bůh má moc je vysvobodit.

 Ale dovolte mi, abych se nyní přesunul k hlavnímu bodu tohoto poselství. Doufám, že i když zapomenete vše, co jsem dnes říkal, toto nezapomenete – situace dospěla až do bodu, kdy tito mládenci prohlásili: „Bůh, kterého ctíme, má moc vytrhnout nás z rozpálené ohnivé pece; ale i když nás nevytrhne, klanět se stejně nebudeme.“

 „Ale i když ne…“ Chápete? Tito muži tím řekli: „Naše víra je tak pevná a našli jsme něco tak drahého a tak cenného, že nás od toho nemůže nic odvrátit. Bůh, kterého ctíme, má moc nás zachránit, ale i když ne, tak…“

 To jednoduše znamená, přátelé, že mezní zkouškou něčí víry je jeho schopnost říct: „Ale i když ne.“ Vidíte, že existuje něco, co můžete nazvat „vírou jestliže“, a také existuje něco, co můžete nazvat „vírou ačkoli“. Stálá víra, ta trvalá, ta mocná víra, to je ta „ačkoli“.

 „Víra jestliže“ tvrdí: „Jestliže všechno půjde dobře, život bude plný naděje, blahobytu a štěstí, jestliže nebudu muset jít do vězení, jestliže nebudu muset čelit úzkostem a strastem života, jestliže mi nikdy nebude zlořečeno pro zastávání postoje, který cítím a mám proto potřebu ho zaujmout, jestliže se nic z tohoto nestane, potom budu důvěřovat Bohu, potom bude vše v pořádku.“ Toto je „víra jestliže“. Víte, mnoho lidí má tuto víru. Jákob se jednou dostal do tohoto dilematu a jeho víra byla závislá na „jestliže“. Řekl: „Jestliže Bůh bude se mnou, a ostříhati mne bude na cestě této, kterouž já jdu; a dá-li mi chléb ku pokrmu a roucho k oděvu, a navrátím-li se v pokoji do domu otce svého, potom mi bude Hospodin za Boha.“ To je ta „víra jestliže“ – Jákob se nedostal až k podstatě víry.

 Nicméně existuje také „víra ačkoli“. A ta říká: „Ačkoli věci jdou špatně; ačkoli zlé slaví dočasně triumf; ačkoli slabost přichází; ačkoli se přede mnou vztyčuje kříž, i přes to budu věřit stejně a budu mít víru nehledě na okolnosti. ‚Ačkoli přívaly těch věcí burácí a budu mít obtíže, ačkoli se hory rozrážejí náporem těch věcí, Hospodin zástupů je s námi; hradem vysokým je nám Bůh Jákobův‘ (Žalm 46:4,8).“

 Job naopak projevil svou „víru ačkoli“. Rozhlédl se a vše, co nabyl, mu bylo odjímáno. Dokonce i jeho žena mu řekla: „Zlořeč Bohu a umři. Bůh je k tobě bezcitný, už jsi mu měl dávno říct, že ho budeš následovat, jen pokud ti dovolí zůstat bohatý a dopustí tvému dobytku zůstat v pořádku. Měl bys Boha proklít a zemřít, Jobe, protože s tebou nenakládal dobře.“ (parafráze, srov. Job 2:9-10) Ale Job řekl: „Drahá, promiň, ale moje víra je hlubší. Ačkoli mi Bůh dopouští hynout, i přes to Mu budu důvěřovat. Moje víra je ‚víra ačkoli‘.“ A to je podstata života a zbožnosti. Jde o to, jestli máš „víru jestliže“, nebo „víru ačkoli“.

 Z toho vidíme, že skutečná víra není v důsledku předmětem pro vyjednávání. Mnoho lidí s Bohem smlouvá. „Jestliže mě necháš vyhnout se bolesti, Bože, jestliže mi dopustíš být šťastný ve všem, jestliže na mě nedopustíš jakékoli utrpení, jestliže nedopustíš, aby mne zasáhly chvíle zoufalství, potom bude vše v pořádku. Pak 'ze všech věcí, kteréž mi dáš, desátky spravedlivě Tobě dám' (Genesis 28:20-21), budu chodit do kostela a budu mít víru v Tebe.“ Ale zbožnost není handl, není to obchodní vztah. A vězte, že prostředí smlouvání nepřináší žádné skvělé věci. Vezměte přátelství a lásku, pomyslete na manželství – ty nelze založit na „jestliže“; jsou založeny na „ačkoli“. Tyto skvělé věci nestojí na vyjednávání, na „víře jestliže“, stojí na „víře ačkoli“.

 Tím se dostávám k závěru. Chci vám dnes říci, přátelé, že někde na cestě (životem) byste měli objevit něco, co je pro vás tak drahé, tak cenné, tak hodnotné pro věčnost, že se toho nikdy nevzdáte. Měli byste objevit takové zásady a mít takovou víru, která vás drží tak pevně, že se jí nikdy nevzdáte. Že jdete dál a řeknete: „Vím, že Bůh, kterého ctím, má moc mě zachránit, ale i když ne, beztak vytrvám, budu za tím stát tak jako tak.“

 Co to znamená? V konečném důsledku to, že nejednáš dobře jen proto, aby ses vyhnul peklu. Jestliže jednáš správně jen proto, abys nešel někam, co tradiční teologie nazvala peklem, potom nejednáš správně.

 Pokud jednáš dobře jen proto, aby ses dostal do stavu, který teologové nazvali nebem, nejednáš správně.

 Pokud jednáš dobře proto, aby ses vyhnul bolesti a dosáhl štěstí a potěšení, potom nejednáš správně.

 Správně musíš jednat ze samé podstaty, protože je správné jednat správně. A musíš říct: „Ale i když ne.“

 Musíš milovat proto, že milovat je skvělé ze samé podstaty. Musíš být spravedlivý proto, že je správné být spravedlivý. Musíš být poctivý proto, že je správné být poctivý. To je to, co text (z knihy Daniel) říká víc, než cokoli jiného. A konečně, musíš to či ono udělat, protože tě to uchopilo tak moc, že jsi ochotný za to zemřít, bude-li třeba.

 A říkám vám dnes ráno, že jestli jste dosud nenašli nic tak drahého a pro sebe tak cenného, že byste za to zemřeli, potom nevíte, o čem je život. Může vám být třicet osm let jako mně, když se před vámi jednoho dne objeví výborná příležitost a s ní výzva, abyste se postavili za nějaký znamenitý princip, za nějakou významnou záležitost, nějakou velikou při – a vy to odmítnete udělat, protože se bojíte. Odmítnete to udělat, protože chcete žít déle, protože máte strach, že přijdete o práci, nebo se bojíte, že vás budou kritizovat, nebo že přijdete o popularitu. Bojíte se, že vás někdo probodne nebo zastřelí nebo vyhodí váš dům do vzduchu, a proto odmítnete zastat tento postoj.

 Ano, možná pak budete žít až do devadesáti, ale už v třiceti osmi budete právě tak mrtví, jako v devadesáti. A vaše poslední vydechnutí nebude nic než opožděné ohlášení vaší dávné duchovní smrti. Zemřeli jste ve chvíli, kdy jste odmítli povstat pro spravedlnost.

 Tito chlapci povstali dnes před námi, a děkuji za ně Bohu, protože oni něco objevili. Ohnivá pec je nedokázala odvrátit od víry. Řekli: „Hoďte nás do ohnivé pece.“ Zajímavé však je, že Bible zde mluví o zázraku. Jelikož měli dost víry říct: „Ale i když ne“, Bůh byl s nimi jako věčný společník.

 A to je to, co chci říct na závěr – existuje odměna správné jednání motivované spravedlností. (Písmo) popisuje, že se rozžhavená pec změnila v „klimatizovaný obývák“. Kdosi se podíval dovnitř a řekl: „Zavřeli jsme tam tři, ale teď vidím čtyři.“ Nikdy si nemysli, že jsi na všechno sám. Jdi do vězení, nelze-li jinak, ale nikdy nejdi sám. Postav se za to, co je správné, a svět tě možná nepochopí a zkritizuje, ale nikdy nebudeš sám. Někde jsem četl, že „jeden s Bohem je většina,“ a Bůh má nástroje na změnění menšiny na většinu. Choď s Ním, věř v Něj a dělej už dnes, co je správné, a bude s tebou až do konce věků.

 Ano, viděl jsem blesk zářit, slyšel jsem hrom dunět, cítil jsem neodolatelný příboj hříchu pokoušejícího se podmanit si mou duši, ale slyšel jsem hlas Ježíše, který řekl, abych bojoval dál. Slíbil, že mě nikdy neopustí, že mě nikdy nenechá samotného. Kamkoli dnes jdete, přátelé, řekněte světu, že jdete s pravdou. Jdete se spravedlností, jdete s dobrotou a budete mít věčného společníka. Svět se na vás bude dívat a nebude vám rozumět, protože vás bude obklopovat vaše ohnivá pec, ale vy půjdete i tak dál. „Ale i když ne“, neskloním se, a Bůh dej, abychom se nikdy nesklonili před bohy zla.

 

Přepis kázání, které přednesl Martin Luther King ml. v Ebenezerském baptistickém kostele v Atlantě, GA v listopadu roku 1967.

Přeloženo podle nahrávky vystavené k volnému užití na Archive.org.

Slunce ve Vodnáři

 Ve čtvrtek 20.ledna vstoupilo v 3:39 Slunce ze znamení Kozoroha do znamení Vodnáře. Poněkud stísněný a neradostný měsíc je konečně za námi, před námi se otevírají nové možnosti a zároveň i nová rizika.

Na psychologické úrovni je Vodnář tím, kdo vrcholné zážitky, prožitky, které se nám zhmotnily, a které získaly v Kozorohu pevnou a stabilní formu, protřídí, zanalyzuje a přetvoří, kdo se postará o to, abychom neustrnuli na mrtvém bodě nebo ve svých zvycích. To se často děje tak, že nám rozmetá všechny naše takzvané jistoty...ale my až dodatečně prozříme a pochopíme, že to byly naše okovy. Vodnář je taky tím, kdo si uvědomuje, že teprve předávaná zkušenost má smysl, že už to není jen o něm samotném, ale o jednom velkém kolektivu nazvaném Lidstvo. Pro Vodnáře neexistuje nic menšího. Proto si můžete všimnout toho, jak jsou Vodnáři neobratní v osobních a tak nějak přízemních činnostech. Oni mají zrak upřený na budoucnost, na lidstvo. A v neposlední řadě nás Vodnář učí o tom, co to znamená svoboda, že to není jen teoretická, ale i praktická záležitost, a že to je ve své podstatě nekonečný boj, nikdy není "hotovo"...protože vždycky se objeví nová budoucnost a nová vize.

Výzva pro tento měsíc:

Co můžeme udělat jinak?

V čem můžeme překročit své zvyky?

V čem se můžeme osvobodit od svých představ a názorů?

Co nás pobuřuje, provokuje a proč? Čím nám to drnká na strunu?

V čem můžeme své hranice překročit, rozšířit?

Jak můžeme do svého života pustit závan čerstvého vzduchu, divokosti a nespoutanosti?

Co můžeme přinést Světu?

Jakým způsobem ho můžeme udělat lepším?

A jakým způsobem můžeme udělat sami sebe lepším?

Co kdybych vám řekl, že to půjde bez negativního hodnocení, kritiky, rýpání, srovnávání se s ostatními a řešení toho, zdali jednám "správně"?

Co kdybych vám řekl, že správně je úplně všechno (protože úplně všechno přináší zkušenosti) a že jde jen o to vybrat si v tom všem něco dobrého, zářivého, příjemného?

Co když platí, že co je dobré pro mě, je dobré i pro svět? Proč by to mělo být v protikladu? Já jsem přece součástí světa

Astrokronika 16.1.

 

Neděle 16.leden

Je to všechno možné, jen ne klidný a mírový den. Slunce se setkává s Plutem na konci Kozoroha a ukazuje nám naši minulost, na to, co jsme si nadrobili a že ještě chvilku potrvá, než si to všechno vyžereme. Ukazuje nám to i naši ne zrovna světlou přítomnost. Trochu nás to vymáchá v našich přesvědčeních, že žijeme v nejlepší možné době. Nikoliv, ukazuje nám to, jaká jsme si vytvořili vězení, z představ, dogmat a přesvědčení. Stačí věci párkrát zopakovat, a jsme skoro tak spolehliví, jako roboti. Vrchnost zapíská a my nasazujeme pyskohadry a v restauracích a obchodech automaticky ukazujeme digitální průkaz o naší oddanosti režimu. Už jsme tak zblblí, že kdyby nám někdo přikázal uřezat si ruku, "protože to zachrání miliony životů", velká většina by začala hledat pilku.

V psychologickém slova smyslu se naše Já, náš Hrdina, hlavní herec ve hře zvané život, musí sklonit a sestoupit do Podsvětí, kde se svou silou ani rychlostí ani chytrostí nic nezmůže, kde je tak trochu vydán na milost a nemilost Hádovi. Ale bacha, Hádes nejedná jen tak z nějakého plezíru, i jeho práce má obrovský a hluboký smysl. Bude nás zkoušet a přiměje nás podívat se až na dno svých zkušeností. Cokoliv jsme v sobě zadusili, potlačili, odsunuli, a nebylo to z autentických pohnutek, ale jen z lenosti, ze strachu, On vyloví a přinutí nás tomu znovu čelit. Můžeme dojít k přesvědčení, že když budeme podlézají, úslužní a poslušní, tak nás to nějak zvýhodní...jaký omyl! Jediné, co tak nějak "funguje", je autenticita. Přijímáme všechny stránky sebe sama, ani je neodsuzujeme, ani nevynášíme do nebes, nejdeme ani jako mistři světa, ani jako oběti, ale sami za sebe... Ale i tak se může stát, že nám Hádes nějakou tu lekci uštědří. Jedna dobrá rada, co vám hodně pomůže: nesnažte se Háda pochopit. Neřešte, co jste všechno už zvládli nebo co máte ještě před sebou, neřešte přiměřenost. Prostě to přijměte takové, jaké to je. Bez reptání a s pokorou. Hádes ví mnohem lépe, co vám nakonec v důsledku prospěje. Z dlouhodobého hlediska, a z hlediska věčnosti...

Lidi si často myslí, že se jim děje nespravedlnost, křivda, a v důsledku si škodí mnohem víc. Hádes nám říká "zavři už ústa, přestaň fňukat a vinit všechny ostatní a postav se k tomu čelem!" To, co zažíváš, se ovlivnit nedá, to, jak na to reaguješ, se ovlivnit dá snadno.

Slunce s Plutem nám může ukázat, že je možné mít i ze zdánlivě nepříznivých okolností prospěch. Tím, že věci vezmeme takové, jaké jsou, postavíme se k nim zrale a dospěle, nám může Pluto propůjčit mnohé ze svých schopností - například pracovat pro blaho vaššího celku, bez nějakých bebíček egíček. Prostě děláme to, co je právě třeba. A ano, někdy je třeba i seknout, někdy je třeba být i "zlý"...