24.listopad

 Máme čerstvě po novoluní ve Střelci, Jupiter se právě obrátil do přímého chodu, a během dnešního odpoledne se Luna propojí s Merkurem a Venuší, kteří stále ještě putují společně a ještě nějakou dobu bude trvat, než se jejich cesty rozpojí.

Dalo by se tudíž říci, že to je čas plný nadějí, potenciálů a splněných snů...To by ovšem nesměl být Mars stále retrográdní v Blížencích. Takhle to spíš vypadá, že si nastavíme, nebo spíš přenastavíme nějaké své záležitosti, něco z astrálního světa pomalu sneseme sem do hmoty, ale ještě nějakou dobu bude trvat, než se nám to ve hmotě ukotví a než to začne působit. Nečekejme, že se toho bude dít bůhvíjak mnoho. Ale na druhou stranu, i samotná ideová změna, kdy konečně přestaneme věřit v něco neefektivního, pohádkového a nesmyslného, může udělat hodně. Věřme v zázraky všedního dne, v to, že starý svět končí a nový se sice zatím rodí v bolestech, ale bude podstatně lepší. Klíčkovým slovem by mohla být obrazotvornost. Než nový svět vybudujeme, potřebujeme si nejdřív ujasnit, jak bude vypadat. Jak chceme pracovat? Jaké chceme vztahy? Co je pro nás co se rodiny týče, nejdůležitější? Chceme se mít opravdu dobře? Věříme, že na Zemi se dá žít bez boje, bez krysích závodů o trochu žvance, špetku moci a hrsti dominance nad ostatními? Chceme dělat to, co nás opravdu baví? Věříme v hojnost nebo v nedostatek? Věříme, že nad námi bdí Bůh, který se o nás stará jako o své ovečky a poskytuje nám všechno, čeho je nám třeba....anebo věříme v trestajícího, žárlivého a pomstychtivého Boha? Věříme ve vědu, logiku a šablony, jejíž limity se naplnou ukázaly před dvěma lety, kdy se z lidí, co cítí, vnímají a mají své neopakovatelné potřeby, vlastnosti a přání, staly číslíčka v seznamech, a z nějakého iracionálního důvodu šlo lidem víc o snížení těch číslíček, než o to, aby jim bylo dobře a bezpečně?

Nyní si všechny možné informace, zdroje a vhledy pospojováváme, až do okamžiku, kdy žačneme vidět souvislost. Můžeme být vděční, že se jak lidi, tak organizace a státy začaly odkopávat a celkem jednoznačně ukázaly, jak si stojí. Můžete věřit jakési scestné ideologii, které údajně jde o blaho lidstva a planety...do té doby, než zjistíte, že ona elita tuto ideologii nevyznává (typicky: klimatický summit v Egyptě, na který přiletěli téměř všichni účastníci soukromými tryskáči). Můžete věřit mluvícím hlavám, které zdůvodňují potřebu naší země jít do války, do té doby, než zjistíte, že to budete vy, nikoliv oni, kdo půjde bojovat a krvácet za Nový světový řád. Anebo se můžřete z tohoto špatného snu konečně probudit, pochopit, a zařídit se. Tyhle dny nám mohou dát hodně pochopení, pocitů "aha" a prozření. Ale co s tím dále uděláme, to je na nás, a ta doba je zatím ještě stále před námi...

Zobrazit přehledy a reklamy

11/11

 Dvě strany jedné mince? Možná bychom měli sáhnout do peněženky ještě pro nějaké další...

   Jsme uprostřed války. Války o naše duše. Ale není třeba to brát paranoidně, doslova, ani není třeba se znepokojovat. Tato válka totiž probíhá odjakživa, je to jakési symbolické vyjádření toho, jak se nehmotná duše vypořádává s hmotným tělem, s nástrahami tohoto světa. Poznávání hmotných zákonitostí i toho, co je nad nimi, je boj. Poznávání sebe sama, svých hranic, a občasné zabrousení daleko za ně a poznání stránek, ke kterým se raději nehlásíme...i to je boj. A snaha vytvořit svět podle svých představ, vědomých či nevědomých, snaha ho neustále zlepšovat na základě našeho stupně poznání, snaha bořit to staré a nefunkční a objevovat a vytvářet to nové, i to je boj.

   V současné době narážíme na některé své limity, poznáváme, že jsme zabředli do některých zvyků a obyčejů, které již dále neslouží. Kriticky se díváme na to, jak nám jsou do cesty kladené překážky, a někteří z nás si už možná i uvědomují, že nám to ve skutečnosti nedělá nikdo "tam venku", žádná společnost, žádní nadřízení, žádný stát, organizace, společnost... ale vytváříme si to my sami. To vnější, to jsou jen kulisy, ve kterých se to odehrává, a herci, kteří nám tuto roli zprostředkovávají. Zlobíme se na zrcadlo, že se ten obličej na nás mračí, a ještě nám úplně nedochází, že to je náš obličej. Je to proto, že ve hmotě se věci mají tendenci manifestovat s větším zpožděním, takže si většinou ani neuvědomujeme, že jsme to byli my, kdo se zašklebil...kdo si na sebe upletl bič. Toto je, řekl bych, hlavně ten mužský pohled.

   Na trochu jiné, řekněme více ženské rovině, ovšem dochází k něčemu mnohem zajímavějšímu. Smiřujeme se se svou duší, vidíme, že se v našich životech může stát pouze a jen to, co k nám patří a na co jsme připravení, smiřujeme se se samotnou existencí, přestáváme bojovat, vzdorovat, necháváme se unášet, objevujeme v sobě znovu důvěru, v život, ve vesmír, v božství (bůh by nebyl nic bez bohyně a naopak...). A vůbec to není něco pasivního ani chaoticky rozblemclého, kdy jsme jako šípkové Růženky a necháme si se sebou dělat cokoliv. Naopak, je v tom velké sebeuvědomění. To sebeuvědomění je ale jaksi...jak bych to řekl...ženské. Prostě je, ale nelze ho definovat, logicky, vychází z nitra, z duše, a je v podstatě iracionální, nepředvídatelné, nedefinovatelné...Je malé, nepatrné...a přesto nad ním nelze zvítězit, nelze ho pokořit. Přijímá totiž život tak moc totálně a otevřeně, že tam není místo pro žádné vymezení, pro odpor. Představme si to třeba tak, jako sílu ženství, jako obraz, když se naprosto vědomá, otevřená žena projde skrz bitevní pole plné mužů se zbraněmi. Její síla je taková, že nejen, že se jí nic nestane, ale dokáže zastavit veškeré boje, a dokáže změnit i všechny muže...pouhou přítomností. Nemusí nic "dělat", prostě "je". To se právě nyní děje. 

   Milé ženy, možná si myslíte, že my muži potřebujeme, abyste něco udělaly. Nikoliv. Stačí, když jste. Vraťte se sami k sobě, buďte vědomé, silné ve své slabosti...a změňte svět. Už se to mimochodem děje...jen to dosud probíhalo spíš tak nějak živelně a ojediněle. Je načase to udělat vědomě.

   Milí muži. Je to fuška, přiznat si, že to, v čem žijeme, už nepotřebujeme...je fuška si přiznat, že jsme možná šli špatnou cestou. Že jsme možná zabloudili. Že honíme démony minulosti, bojujeme proti větrným mlýnům, které jsme si sami postavili. Není třeba se za to trestat...je ale třeba otevřít oči a začít jednat. Vrátit se na svou cestu a zkusit to znova a jinak. Pokud jsme to zkusili tisíckrát a nešlo to, nemá smysl si nalhávat, že po tisící první to vyjde.

   Milé lidské bytosti, jsme uprostřed časů, které určí, jakou cestou se budeme ubírat dál. Je jedno, jaká to bude cesta, hlavní je, že je naše. Končí čas, kdy jen útrpně čekáme na to, co si pro nás osud zase připravil...a začíná čas, kdy i my můžeme ke scénáři něco připsat. Přeji nám všem pevnou ruku...a krásné příběhy!

9 listopadu 22

 Ne, tohle není konec. To není ani začátek konce. Ale možná to je konec začátku...

Kromě včerejšího vypečeného úplňku a zatmění, si předali štafetu Slunce s Merkurem, Merkur nyní Slunce předbíhá a běží před ním. Přesto jsou oba natolik blízko vůči sobě, že dneska oba dva stihnou utvořit opozici na Uran. Přichází chaos, a bude ho hodně...
Mně se to projevilo třeba tak, že jsem se ráno stačil říznout při krájení chleba, pak jsem zjistil, že nám nefunguje internet, takže to teď píšu přes mobilní hotspot...do toho jeden velký zmatek, kdy člověk neví, čemu se věnovat dřív. Takže přátelé! Pokud jste uprostřed uragánu a jste z toho lehce až těžce zneklidněni, technika se vám vysmívá a počítače se rozhodly vyhlásit časově neomezenou stávku...pak vítejte v dnešním vypečeném dnu.
Co stojí za zamyšlení: technika objektivně nefunguje, to je jasné. Ale mohli bychom se zamyslet nad tím, do jaké míry k tomu přispíváme i my. My vytváříme nějaké ucelené univerzální myšlenkové pole...ale posíláme do něj občas takový sračky, že se to zkrátka někdy zahltí. Takže, máme v sobě chaos, nevíme co by, cítíme, že starý svět už ale opravdu odchází, byť se může zdát, že když se tak drží zuby nehty, tak ještě nějaký čas vydrží, a máme strach z toho nového, protože netušíme, co se po nás vlastně bude chtít. Jsme tak zblblí, že snad radši dáme přednost pofidérní jistotě okovů před nejistotou svobody... Uran ale není sadista a neboří nic jen tak bezdůvodně. Pokud nás připravuje o nějaké naše jistoty, možná, že to jistoty vlastně vůbec nejsou, že to jsou jen okovy, které nám brání posunout se dále. Možná, že to, co se teď hroutí, je pro nás jedna obrovská příležitost. To, co přestává fungovat, podle všeho patří do starého světa, do něčeho, na čem jsme se stali tak trochu závislí...ale propásli jsme příležitost to ze svých životů propustit. Jedeme na mrtvém koni a šleháme bičem víc a víc, a strašně se divíme, že nám to už nejede, zveme další a další znalce, mluvící hlavy a ostatní, kteří nám přednesou cosi o efektivnosti běhu na mrtvém koni, o tom, že ještě není dostatečně mrtvý, takže není potřeba se nikterak znepokojovat... A pak se najednou objeví sorta lidí, která začíná tvrdit, že bychom teda už fakt měli sesednout. Zrádci, konspirátoři, proruští/probruselští kolaboranti!! To by tak hrálo, aby nám někdo narušoval náš krásný vysněný svět... Nebo že by to už opravdu bylo jinak? Že by ti, co nás tolik dráždí, provokují a serou, prostě jen viděli dále, než za roh?
Měli bychom si uvědomit jedno: nové problémy se nedají vyřešit starým způsobem. Když jsme to zkoušeli tisíckrát a zjistili jsme, že to nešlo, stále věříme, že tentokrát to ale opravdu vyjde? A co kdybychom to udělali jinak? Zvládneme ale připustit, že jsme se mýlili? Že jsme měli poněkud omezený a naivní pohled? Uvěříme konečně, že je opravdu potřeba revoluce? A to hlavní - budeme na ni mít odvahu?
Žádná vnější revoluce to ale není, poznámka pro ty, co už se těší, aby někde něco někomu zbořili a vybili si nějak své frustrace. Tato revoluce tentokrát probíhá zevnitř. Je třeba zbořit naše stará přesvědčení, víry, naučené reakce, způsob, jakým nakládáme se svými emocemi. Máme tu polaritu Býk-Štír, a Štír je tentokrát ten, který by měl ustoupit. Nepředstavitelné, co? Ale představte si, že on neustoupí, protože vlastně pochopí, že na určité rovině je s Býkem (a s celým zbylým zvěrokruhem) Jedno. Takže udělá jen to, že otevře své srdce. Konečně. Srdce z ledu vytáhne na sluneční paprsky, a tím způsobí, že led začne tát. Najednou začne cítit, začne vnímat bolest, ale začne vnímat i radost. Má strach, ze ztráty ega, ze ztráty všeho, co u sebe tak křečovitě držel...ale nakonec to pustí...a zjistí, že to, co je skutečně jeho, nikam neuteče (a to, co jeho není, to nikdy neudrží).
Uran pak díky němu pochopí, že nadhled a chaos je jen jedna stránka z mnoha, a začne brát vážně i to, že se někdo může, místo povlávání vysoko ve vzdušných proudech, rozhodnout ponořit do hlubin života. Že je možné život i hltat s vášní. A Saturn zpoza Vodnáře konečně pochopí, že život nemusí být jen o tom buď-anebo.