11/11

 Dvě strany jedné mince? Možná bychom měli sáhnout do peněženky ještě pro nějaké další...

   Jsme uprostřed války. Války o naše duše. Ale není třeba to brát paranoidně, doslova, ani není třeba se znepokojovat. Tato válka totiž probíhá odjakživa, je to jakési symbolické vyjádření toho, jak se nehmotná duše vypořádává s hmotným tělem, s nástrahami tohoto světa. Poznávání hmotných zákonitostí i toho, co je nad nimi, je boj. Poznávání sebe sama, svých hranic, a občasné zabrousení daleko za ně a poznání stránek, ke kterým se raději nehlásíme...i to je boj. A snaha vytvořit svět podle svých představ, vědomých či nevědomých, snaha ho neustále zlepšovat na základě našeho stupně poznání, snaha bořit to staré a nefunkční a objevovat a vytvářet to nové, i to je boj.

   V současné době narážíme na některé své limity, poznáváme, že jsme zabředli do některých zvyků a obyčejů, které již dále neslouží. Kriticky se díváme na to, jak nám jsou do cesty kladené překážky, a někteří z nás si už možná i uvědomují, že nám to ve skutečnosti nedělá nikdo "tam venku", žádná společnost, žádní nadřízení, žádný stát, organizace, společnost... ale vytváříme si to my sami. To vnější, to jsou jen kulisy, ve kterých se to odehrává, a herci, kteří nám tuto roli zprostředkovávají. Zlobíme se na zrcadlo, že se ten obličej na nás mračí, a ještě nám úplně nedochází, že to je náš obličej. Je to proto, že ve hmotě se věci mají tendenci manifestovat s větším zpožděním, takže si většinou ani neuvědomujeme, že jsme to byli my, kdo se zašklebil...kdo si na sebe upletl bič. Toto je, řekl bych, hlavně ten mužský pohled.

   Na trochu jiné, řekněme více ženské rovině, ovšem dochází k něčemu mnohem zajímavějšímu. Smiřujeme se se svou duší, vidíme, že se v našich životech může stát pouze a jen to, co k nám patří a na co jsme připravení, smiřujeme se se samotnou existencí, přestáváme bojovat, vzdorovat, necháváme se unášet, objevujeme v sobě znovu důvěru, v život, ve vesmír, v božství (bůh by nebyl nic bez bohyně a naopak...). A vůbec to není něco pasivního ani chaoticky rozblemclého, kdy jsme jako šípkové Růženky a necháme si se sebou dělat cokoliv. Naopak, je v tom velké sebeuvědomění. To sebeuvědomění je ale jaksi...jak bych to řekl...ženské. Prostě je, ale nelze ho definovat, logicky, vychází z nitra, z duše, a je v podstatě iracionální, nepředvídatelné, nedefinovatelné...Je malé, nepatrné...a přesto nad ním nelze zvítězit, nelze ho pokořit. Přijímá totiž život tak moc totálně a otevřeně, že tam není místo pro žádné vymezení, pro odpor. Představme si to třeba tak, jako sílu ženství, jako obraz, když se naprosto vědomá, otevřená žena projde skrz bitevní pole plné mužů se zbraněmi. Její síla je taková, že nejen, že se jí nic nestane, ale dokáže zastavit veškeré boje, a dokáže změnit i všechny muže...pouhou přítomností. Nemusí nic "dělat", prostě "je". To se právě nyní děje. 

   Milé ženy, možná si myslíte, že my muži potřebujeme, abyste něco udělaly. Nikoliv. Stačí, když jste. Vraťte se sami k sobě, buďte vědomé, silné ve své slabosti...a změňte svět. Už se to mimochodem děje...jen to dosud probíhalo spíš tak nějak živelně a ojediněle. Je načase to udělat vědomě.

   Milí muži. Je to fuška, přiznat si, že to, v čem žijeme, už nepotřebujeme...je fuška si přiznat, že jsme možná šli špatnou cestou. Že jsme možná zabloudili. Že honíme démony minulosti, bojujeme proti větrným mlýnům, které jsme si sami postavili. Není třeba se za to trestat...je ale třeba otevřít oči a začít jednat. Vrátit se na svou cestu a zkusit to znova a jinak. Pokud jsme to zkusili tisíckrát a nešlo to, nemá smysl si nalhávat, že po tisící první to vyjde.

   Milé lidské bytosti, jsme uprostřed časů, které určí, jakou cestou se budeme ubírat dál. Je jedno, jaká to bude cesta, hlavní je, že je naše. Končí čas, kdy jen útrpně čekáme na to, co si pro nás osud zase připravil...a začíná čas, kdy i my můžeme ke scénáři něco připsat. Přeji nám všem pevnou ruku...a krásné příběhy!