Pauza

 Horoskopy nad šálkem čaje tímto hlásí, že si dávají blíže neurčenou pauzu. Zde na blogu se na nějaký čas odmlčím, na Facebooku budu fungovat normálně. Díky a snad brzy naviděnou!

PONDĚLÍ 19.ŘÍJNA

 Když Pandora podlehla své zvědavosti, a otevřela krabičku, na svět se vyvalily všechny možné problémy, bolesti i strasti...na dně zůstala jen jedna malá věc...naděje.

Dnešní den je tak trochu jako mýtus o Pandoře. Jsme dychtiví a nedočkaví a zvědaví a nedochází nám, že každý náš čin má nějaký následek. Naše zvědavost nám může ublížit...ale můžeme také díky ní zjistit, že když už všešly všechny možné vichřice, povodně a jiné katastrofy, naděje je ta poslední, která zůstává.

Dnes to vypadá jak na něco hodně pozitivního, euforického a radostného (což si, po tom všem, jistě zasloužíme), tak i na něco, co se nám může tak trochu vymknout z rukou. Tradiční astrologie by řekla, že se máme tendenci přepínat nebo se snažit urvat něco, na co sami nestačíme. Je v tom energie přehánění...ale někdy je třeba přehánět pro to, aby se věci daly do pohybu. Včerejší potyčky mezi demonstranty a fízly je typickým ztělesněním těchto energií. Energie pořádkových sil se cítí být v právu, a automaticky předpokládá, že každý rozumný člověk se podřídí (Jupiter a další v Kozorohu), ale radikálové i zoufalí podnikatelé a lidi, kterým vládní chaos opatření zmenožnil fungovat(retro Mars v Beranu) už mají dost paternalistického přístupu státu, který by furt jen zakazoval, přikazoval, ale sám na oplátku nic nedává.

Během zítřka mohou vyvstat ty nejzásadnější rozpory, ale je tu velká šance, že pokud budeme otevření a upřímní sami k sobě, tak se věci dají do pohybu. Otázkou zůstává, jestli žádoucím směrem...ale to ukáže až budoucnost.

Obrázek: Charles Perugini, anglický malíř, původem Ital, z viktoriánské éry

PÁTEK 16.ŘÍJNA

NOVOLUNÍ
Novoluní neboli nový měsíc je okamžik, kdy se na své cestě spojí Slunce s Lunou, kdy se spojí sluneční a lunární energie a nastává jakási mystická svatba. V klasické astrologii to znamená nové počátky, ale někdy to není až tak jednoduché. Fáze měsíce se obecně dost přeceňují nebo naopak podceňují. Jde o to, že mají svou specifickou "barvu", své působení, které je pro většinu lidí docela subtilní a sotva znatelné, ale jsou i lidé, pro které to může být velmi nabité. Já osobně lunární fáze vidím jako příběhy naší duše. Některé příběhy v nás rezonují, některé zadrnkají na naši strunu, zatímco jiných si ani nevšimneme. Každý měsíc, o novoluní, se pak nastoluje nové téma, které bude v tom kterém měsíci nejvíc vnímatelné.
Dnes máme novoluní ve Vahách, které je poměrně konfliktně postavené. Tudíž nejspíš onen příběh, co se bude psát, budeme moci číst téměř všichni. Tento příběh nám vypráví cosi o pasivitě, o naší neschopnosti se za sebe postavit, vymezit své hranice. Příběh může mít mnoho rovin, já vám řeknu, jak ho vnímám já. Setkáváme s člověkem, který nás otravuje, je vulgární, zasahuje nám do našeho prostoru, vysmívá se nám. Zkouší, co si všechno může dovolit. Protože jsme neudělali ze začátku vůbec nic, jen jsme symbolicky strčili hlavu do písku, dělali jsme, že se nic neděje, dotyčný přitvrdil. Začal na nás dorážet aktivně, štípe nás, dává nám facky a směje se nám do ksichtu. To nás už trochu probudilo, tak jsme zamumlali něco ve smyslu "co to jako má znamenat?" Zkoušíme to diplomaticky, jsme přece rozumní lidé. Předpokládáme, že i ostatní jsou rozumní. Říkáme mu, že se to nehodí, poučujeme ho o morálce. On nás s chutí poslouchá, a pak nám vrazí další facku...a směje se na celé kolo. A my cítíme, že začínáme mít pomalu zlost, ale máme tendenci jí dusit hned v zárodku...protože se to přece nehodí. Pokud si jí už dovolíme, jsme najednou frustrováni, protože nevíme, jak ji aktivně projevit.
Bohužel se objevili i tací, co nám tvrdí, že je potřeba si zvyknout nebo že my sami jsme si onoho vyuka svými činy přivolali. Je nemnoho těch, co říkají, že je potřeba dát pár dobře mířených ran, dotyčného chytnout pod krkem a jasně mu dát najevo, že jsou věci, které si prostě nebude dovolovat...ale ti jsou umlčeni vystrašenou většinou...
Střih, zde příběh pokračuje pro každého individuálně, a ještě nekončí...
Tímto příběhem jsem chtěl popsat jev, kdy v sobě máme vytěsněné přirozené asertivní a agresivní pudy a místo nich se snažíme chovat takzvaně seriozně a civilizovaně...ale ve skutečnosti nám to škodí. Bojíme se být zlí, bojíme se ozvat, bojíme se protestovat...a v důsledku toho se nám šlape po hlavách. Bude potřeba jít v tomto příběhu hodně hluboko a přiznat si spoustu věcí, které možná nebudou úplně příjemné. Jsme v jistém smyslu sami se sebou tak samolibě spokojení, že se nám nebude chtít měnit status quo. Můžeme to brát třeba tak, že novoluní ve Vahách nás bude táhnout spíš k tomu konformismu a diplomacii, a Mars v Beranu a Pluto v Kozorohu budeme vnímat jako ty, co nás prudí...ale může se to překlopit a ty prudiče, ať už agresivní, nebo mocenské, budeme hrát my.
A jaké je z toho vlastně poučení? Nemusí být žádné...příběhy naší duše se prostě nějak odehrávají, a je dobré v nich být vědomě. Cokoliv se nám odehrává...zkusme v tom být vědomě. Zkusme si uvědomit...aha, tohle je ten můj strach, tohle je ta moje pohodlnost...a tohle je někdo, kdo mi ztělesňuje moc, ke které se ještě nehlásím, a tohle je někdo, kdo mi ztělesňuje mou vnitřní nepřiznanou a vytěsněnou agresi. Možná právě to je to poučení...vše, co se děje venku, je vlastně i uvnitř. Jak nahoře, tak dole...

STŘEDA 14.ŘÍJNA

Válka je mír! Svoboda je otroctví! Nevědomost je síla!

Tyto hesla z Orwellova románu 1984 jakoby předznamenávaly náladu několika dalších dní. Možná se nám zdají příliš radikální, ale možná je radikální sama naše existence, sama naše kultura, sama společnost...možná je jen potřeba něco změnit...a asi to nepůjde jinak, než radikálně.
K astrologii: zdá se, jakobychom chtěli za každou cenu vyhlašovat příměří, snažíme se být milí, vstřícní, racionální a rozumní...ale právě tato naše pasivita je nesmírně agresivní - naopak, lidé, co jsou otevření ve svém projevu, co se své agresivity nebojí, ti jsou vlastně na tom mnohem lépe. Vidíme, jak se veškerá diplomacie scestná, neupřímná, falešná a jen maže med kolem pusy.
Čeká nás měsíc, kdy se určité energie zastaví, tradicionalisté straší, že nebudou fungovat stroje, automobily, doprava bude váznout, komunikace bude zmatečná...a já bych s tím vlastně asi i souhlasil, jen bych možná podotknul, že také záleží na důvodu, proč se to všechno děje. Naše vnitřní intelektuální, rozumová, poznávací, vyhodnocovací a pojmenovávací stránka, se pozastaví, a začne svou pozornost věnovat minulosti, nitru a méně viditelným a ne tolik vnějším okolnostem. Neboli Merkur ve Štíru se stává retrográdním. Štír našemu myšlení dává hloubku, jistou umanutost, schopnost ponořit se do hloubky, ale stejně tak i otravnou šťouravost nebo naopak neúnavné detektivní analytické oko. Přestáváme ale řešit věci, co se dějí venku, a začínáme vnímat nitro, začínáme se věnovat minulosti. Může to být výborná doba pro to, zjistit, kde je kořen toho, v čem jsme se právě ocitli. Kde jsme usnuli za pochodu, kde jsme se nechali ukolébat...kde jsme se vzdali své síly, své odpovědnosti a svých svobod?
Myslím, že také nejspíš zjistíme, že za 90% všeho, co se zrovna teď děje, je strach ze smrti, strach ze ztráty kontroly, strach z toho, že nás cosi převálcuje. A vskutku...je tu covid, který je sakra skutečný (osobně nevěřím na žádné spiknutí nebo na to, že to je fake) a který nám ztělesňuje naše největší strachy. Přišel nám ukázat, že naše životy nemáme pod kontrolou. Přišel nás naučit, abychom konečně pochopili, že smrt je součástí našich životů, že umět věci a lidi pouštět, je pro život naprosto klíčové. Druhá vlna přichází ne náhodou, kdy je Merkur ve Štíru a zanedlouho (cca za týden) se k němu přidá i Slunce...Pochopíme její lekci? Můžeme si stokrát říkat "Nám se to stát nemůže", můžeme nosit roušku od rána do večera, dodržovat rozestupy - covid ale, dle mého skromného intuitivního zření, funguje více na energetické rovině. Navštěvuje (a navštíví) ty, kteří mají problémy s pouštěním (se), se strachy ze smrti, z opuštění, z nemoci...V tomto následujícím měsíci mnozí z nás onemocní, mnohé se to ani nedotkne, ale myslím, že všichni na nějaké úrovni projdeme novým poznáním, mnohé to změní...a přál bych si, aby i na kolektivní, konkrétně státní úrovni došlo k pochopení, že sebelepší opatření vůbec nemusí to, jak se covid chová, ovlivnit. Je cílem funkční stát, sice zčásti nemocný, ale autentický, volně dýchající, živý...anebo je cílem stát totálně zavřený, vystresovaný z jakékoliv nemoci, domněle chránící lidi, ale ve skutečnosti je pomalu dusící? Protože to si myslím, že se právě děje. Naši politici nám bezeslovně říkají "ochráníme vás, i před vámi samými, za jakoukoliv cenu, i kdyby vás to mělo zabít"...
A opět se budu opakovat - politika není nic jiného, než kolektivní manifestace individuálních nálad. To znamená: my tvoříme politiku, a politiky. Je to náš vlastní výtvor. Možná bychom mohli zkusit si trochu pořešit ty svý strachy, co vy na to? (Covid na to?)

STŘEDA 7.ŘÍJNA

 

Mít názor není žádné privilegium. A v této době je to dokonce spíš kontraproduktivní.
Žijeme v době, kdy to staré postupně odpadá, odchází, přeměňuje se, a to nové je téměř za dveřmi...my ho ale zatím nevidíme, protože jsme ještě nedospěli do oné žádoucí hladiny vědomí. Proto, abychom byli připraveni, je potřeba jedna věc. Vyprázdnit se, jak to jenom jde. Zbavit se zvyků, názorů a všeho jaksi zabetonovaného...a být dokonale průchozí, otevřený a přijímající...minimálně v hladině intelektu.
Dnešní den je plný napětí, různých technických poruch, zádrhelů na cestě, a pokud jsme jakž takž vědomí, můžeme docela dobře vysledovat to, jak onen myšlenkový chaos navenek koresponduje s chaosem uvnitř. Je třeba si uvědomit - intelekt by měl být volný, nepředpojatý a plynoucí...a neměl by být kočím našeho kočáru, ale koněm, který ho pohání. Proto je třeba, abychom mu vrátili zpět jeho místo, abychom ho usměrnili, poděkovali mu za jeho skvělou práci, ale převzali žezlo sami.
V jiné rovině, bude dnešek velmi inspirativní a budou se objevovat nové a neotřelé nápady, které nebudou ničím omezeny. V extrémnějších případech můžeme dnes pocítit rebelii, protesty, síly, které se protiví statu quo a které touží po změně. Na národní úrovni lze čekat další extrémy a rozhádání mezi přívrženci a odpůrci karantény a roušek, mezi příznivci zákazů a omezení a mezi svobodymyslnými lidmi, kteří nechtějí jakékoliv omezení. Navrch dnes budou mít ti, co rebelují.
Možná, že je čas podívat se po tom, co nás omezuje, zejména v myšlenkách, názorech, přesvědčeních, v čem jsme sto let za opicemi...možná budeme překvapeni.

NEDĚLE 4.ŘÍJNA

 Dnes je hodně zvláštní den. Ztuhlost, zmražení, znehybnění...může přijít ze strachu, může přijít díky šoku, ale může to být také okamžik zenu, prchavá chvilka, ve které si můžeme sáhnout na podstatu toho všeho a zavnímat, jak věci vlastně jsou. Je docela pravděpodobné, že spousta z nás se k tomu dostane skrze nějaké omezení, skrze to, že někdo silnější se snaží dominovat, uplatnit svoji moc, nebo prostě jde přes naše hranice. Je naše frustrace, která z toho pramení, taková, že úplně zamrzneme a nejsme schopni pohybu? Vyvolá to v nás zlost a potřebu se pomstít? Hodí nás to do sebelítosti a pocitu, jak je ten život krutý?Všímejme si, co s námi toto, řekněme setkání s mocí, dělá...Tato moc může být větší než my...ale stejně tak můžeme být i my nositeli (ale nikoli majiteli) oné moci - je nám zkrátka jen propůjčena.
Tento krátký okamžik nám umožňuje, abychom se vrátili zpátky sami k sobě a uvědomili si, kde naše "moc" leží. V čem jí necháváme spát, kde ji nepoužíváme nebo dokonce odmítáme, v čem z ní máme strach. A naopak, v čem na ní ujíždíme jako na droze...co z ní v nás vyvolává nutkání. V čem jsme jako můry, které jsou přitahované světlem?
Je možné, že si uvědomíme, že to, čeho jsme se vzdali a co jsme dělali, že k nám nepatří, je opravdu jen a jen naše, a přijmeme to. Možná zjistíme, že se vzdáváme své moci jen ze strachu z toho, že bychom mohli někomu ublížit. Ale to je klasická iluze...pokud máme onu moc pod kontrolou...a je to trochu zavádějící slovo, protože kontrolovat a ovládat ji v žádném případě nelze...řekněme, že jí respektujeme a bereme ji přesně tak, jaká je...pak nemůžeme ublížit nikomu. Ubližujeme jen sobě, protože si odpíráme něco, co je a co vždycky bylo naše.
Je to okamžik, kdy začínáme být opět odpovědní sami za sebe. Hlásíme se ke všemu, co jsme udělali, ale nelitujeme ani neulpíváme v minulých činech...čerpáme z toho, z čeho se čerpat dá, ale jdeme dál. Víme, že některé věci by měly v minulosti zůstat pohřbeny....většinou některé naše názory, obyčeje, zvyky, emoční reakce atd. Přepišme svoje emoční vzorce a vraťme se zpátky do přítomnosti. Dnes to půjde.