O svobodě se neteoretizuje. Není to téma k nedělní konverzaci, je to záležitost, která se žije, která se cítí, na vlastní kůži, o kterou se usiluje. Svobodní nikdy nemůžeme být teoreticky, ale prakticky. To znamená, že vždycky taky záleží na kontextu.
Dnes se v nás konečně něco začíná probouzet, postupně to v nás bobtnalo, vřelo, a nyní to vystupuje na povrch. Dalo by se to popsat jako touha po osvobození se, určitý nepokoj, pocit, že se něco fakt musí změnit. Ten pocit by se dal pojmenovat "A DOST!" Můžeme ho směřovat vůči karanténě, covidu, politikům nebo celkové situaci ve světě, ale měli bychom si být vědomi toho, že to všechno onen pocit obsáhne, a zároveň ještě mnohem víc. Říkáme si hlavně "a dost" nad naším životem, uvědomujeme si, že tak, jak jsme žili doposud, už se žít nedá. Ona změna, revoluce či evoluce, se ale musí projevit v praktické rovině a v minimalismu. Nejde o nějakou celoplanetární revoluci, naopak, jde o tu nejosobnější změnu. Změna, ke které míříme, se nejspíš projeví nejdřív ve vztazích, v hodnotách a v penězích, kdy si najednou uvědomíme, že něco, co pro nás mělo cenu, už nemá, a naopak. Změna taky přijde v každodenních činnostech a radostech a ve způsobu, jakým vnímáme hranice, hranice mezi námi a světem, mezi námi a druhými lidmi...změníme pohled i na svou duši...
Druhá, nejméně zajímavá oblast energií, které se dnes mají tendenci manifestovat, se týká něčeho, co bych nazval asi jako odstřižení se od zátěže. Od stínů, od strachů, od minulosti, která má stále tendenci vystrkovat růžky. Od toho, kdy jsme přestali žít pružně, flexibilně a s radostí, a kdy jsme zkameněli, zdůchodcovatěli, kdy jsme se vzdali žití a místo toho zvolili přežívání. Tato těžká energie má ve zkratce nálepku "starý svět" nebo "stará země" a naším úkolem je vzít si to minimum, co se z toho dá použít, a vše ostatní (tj. tak 97% zbytku) zahodit, pustit se, odložit zátěž. Už to nepotřebujeme. Nabrali jsme si symbolicky spoustu věcí, u nichž jsme uvažovali stylem "teď se mi to sice nehodí, ale co kdyby někdy ano". Teď se toho ale bojíme vzdát, protože to pro nás byla v jistém smyslu taková kotva, jistota. Když opustíme hodnoty Staré Země, bojíme se, že nastane chaos a že nebudeme mít nic pod kontrolou. Bojíme se pustit našich starých představ o vztazích, protože tak nějak instinktivně tušíme, že nové formy vztahů nejsou vůbes založeny na nějakém pofidérním ujišťování. Už se není čeho držet, je potřeba skočit do vody a plavat. Proud je silný a nejspíš to s námi bude pěkně házet. Všechno to ale musíme hodit za hlavu. To jediné, co se po nás chce, je skok důvěry. Tak jako v tom příběhu:
"Pojďte ke kraji."
"Nemůžeme. Máme strach."
"Pojďte ke kraji."
"Bojíme se, že spadneme."
"Pojďte ke kraji!"
A oni nakonec šli. A On je strčil. A oni letěli...
Objevili, že mají křídla a že létat dávno už umí. I my se už dávno umíme pohybovat v Novém Světě...jen to ještě nevíme a nevěříme tomu.
Dnes je čas na to, pohlédnout svým strachům do tváře, překonat je a rozhodnout se "skočit". Třeba umřeme...ale není to vlastně jedno, pokud jsme nikdy doopravdy nežili??
Žádné komentáře:
Okomentovat