ČTVRTEK 10.ZÁŘÍ
V našem krysím běhu nazvaném život občas nastane situace, že najednou běžet přestaneme a začínáme se vlastně vůbec rozvzpomínat, proč my to vůbec běžíme...a za čím. Je to takový ten pocit "zastavit stát, raz dva...čelééém vzad!" a týká se to primárně našeho směřování, naší mužské, asertivní, dobyvatelské části, naší energie, iniciativy, impulsů ve fyzickém těle. Vracíme se zpátky k sobě...a přitom o tom vůbec nemusíme vědět...totiž, ono se může stát, že si to všechno nenápadně zvnitřníme, vrátíme se do některých raných dětských zážitků, a ty si budeme znovu opakovat a dle možností je budeme buď retraumatizovat, anebo se nám vyplaví něco, co pak konečně můžeme jednou provždy vyřešit. Jedno je jisté...teď nastalo období, ve kterém nelze jít dál vpřed, ne bez toho, aniž bychom se nejprve k něčemu nevrátili. Je to trochu, jakobychom si vzpomněli, že jsme například zapomněli doma mobil nebo klíče...až na to, že to, na co jsme zapomněli, jsme my sami je to jedna naše část duše. Ta odvážná, iniciativní, troufalá, ta, co se jen tak nepodvolí. A souvisí to samozřejmě i s tím, co se děje "venku". Opravdu jim věříme každé jejich slovo? Opravdu je naše jediná šance se jim podvolit, poslouchat je, a přijít tak o zbytky své důstojnosti? Opravdu nás náš strach ze smrti paralyzoval natolik, že s chutí hrajeme tu hru na nebezpečnou smrtelnou nemoc, před kterou nás zachrání jen jakási svatá relikvie alias hadr na hubě? Ale pozor, o roušku vůbec nejde! To je jen symbol, symbol toho, jak rádi necháváme odpovědnost za sebe, a tudíž i své zdraví, na někom jiném. Řešením není převést boj na vnější události, ty jsou totiž jen obdobou toho, co se děje zároveň v nás samých. Jedno je jisté...cesta k sobě samým je v tuto chvíli nevyhnutelná...a pro mnohé nebude úplně příjemná. Pohled do zrcadla ostatně příjemný nebývá nikdy...
Zejména kolem poledního bychom si mohli (anebo taky nemuseli) uvědomit, v čem ze sebe děláme oběti, proč chceme být tak mermomocí chudáčci, co mají být politovaní...a vůbec, co celá ta nemoc může symbolizovat na hlubší rovině. Nechci dělat nějaká zásadní prohlášení ani ze sebe dělat bůhvíjakého spiklence, jediné, co tvrdím, že věci nejsou vždy takové, jak se zdají...a hledat trochu víc hlouběji, ponořit se do králičí nory, což myslím, a doufám, ještě trestné nebo ideově závadné doufám není...Takže, shrňme si to. Míra toho, jak sami sebe nepřijímáme, omezujeme a zakazujeme si něco, co je přitom přirozené, a míra toho, jak nám to zakazuje a přikazuje stát, spolu dost zásadně souvisí. To, co se děje navenek, tak se chováme my k sobě. Je načase to změnit, pokud se nám to teda nelíbí. Jsou i tací masochisti, kterým to totiž vyhovuje....
Žádné komentáře:
Okomentovat