ÚTERÝ 31.BŘEZNA
Konstelace jsou tentokráte obzvláště vypečené...
Včera pozdě večer přestoupil Mars z Kozoroha do Vodnáře a dnes se setkává se Saturnem. Naše schopnost reagovat, to, jak nakládáme s energií, jak jsme extrovertní, výbojní, pro co se nám vyplatí angažovat, se poměrně zásadně proměnila a vymanila z jistých objektivně daných omezení...Anebo to tak není? Pravdou je, že setkat se se Saturnem ve Vodnáři je poměrně paradox. Popsal bych to asi tak: doposud jsme byli omezeni Systémem, společností, pravidly, zákazy, věděli jsme, že pro blaho celku je lepší se přizpůsobit a dodržovat zásady. Někteří z nás se v tom přímo vyžívali, hráli si na policajty a například udávali všechny rouškyprosté občany. Jiní exhibovali s rouškami a terorizovli všechny, které toto divadlo spíše znechutilo. Teď se to změnilo. Najednou jsme zjistili, že už to není o společnosti, ale o nás samotných. O naší svobodě, zda tato omezení přijmeme, anebo zda je nezměníme, neupgradujeme. To by ovšem znamenalo, že musíme tak trochu popřít status quo, že musíme připustit, že se nám to už přežilo a je třeba jít dále...Což spoustu lidí nechce nebo neumí připustit.
Spousta lidí taky nechce nebo neumí připustit to, že spolutvoří realitu. Že zákaz, který přichází zvenčí, v podobě oficiálních autorit, je zrcadlem našich vnitřních zákazů. Dnešní den to krásně poodkrývá - můžeš být, člověče svobodný, pokud chceš a pokud na to doopravdy máš. Anebo si to můžeš vnitřně zakázat, a nadále hrát sám se sebou hru, že ty nic a to všechno Oni, Společnost, Stát...
V nepsychologickém, doslovném smyslu, je tato konstelace spojená s překážkami, zdrženími, házejí se nám klacky pod nohy a zdá se, že čím víc se snažíme jít kupředu a urvat to silou, tím větší je protitlak. Jde o to, abychom si uvědomili, co vlastně děláme. Abychom věděli, co by mělo být konkrétním a hmatatelným výsledkem. Představme si, že jsme sochaři. Máme před sebou velký kvádr. Můžeme se bez rozmyslu pustit do sochání a tesání...ale lepší bude, když máme už předem připravenou konkrétní vizi a jen ji necháváme zhmotnit, necháváme, aby se stala. Je to snaha bez snahy, akce, kde sice musíme jít silou, ale ta síla spočívá v přesném zacílení.
Možná, že všechno toto omezení, haranténa, roušky, covidiocie, nás přivádí k tomu, abychom si sami pro sebe stanovili - o co nám v životě vlastně jde? Žádné teorie, ale praxe...co je náš cíl a jak ho můžeme dosáhnout. Prakticky. Jak v sobě najít vizi, a tu si hezky stáhnout k sobě a dát jí pevnou a konkrétní formu. Sochat, kutat a dávat formu, tvarovat. Takže...vyhrnout si rukávy a do díla.
Žádné komentáře:
Okomentovat