Pondělí 23.března

Někdy se tak stane, že nám vláda (případně církev, rodina, kmen či jiná instituce, ouřadující během té naší milionleté lidské historie) něco "doporučí". Jinými slovy, "dobrovolně přinutí". Najednou zkrátka "musíme" a "je to naše občanská povinnost". Jsme zkrátka do něčeho dotlačeni a argumenty padnou natolik zásadní, že to většinou ani nijak nezpochybňujeme. Tyto vnější tlaky jsou ovšem jen odrazy našich tlaků vnitřních, kdy naše různé nevědomé, autoritativní části, mají tendenci tlačit, kontrolovat, přikazovat..Důležité je ale podívat se, co je pod tím vším. Je to strach, děs, obava z chaosu, z toho, že nás potká něco nepředvídatelného, nekontrolovatelného, jakási hydra, co by nás jinak zahubila. Touto hydrou je v této divadelní hře, která se právě odehrává, momentálně koronavirus. Ale může to být cokoliv jiného. Na vnější úrovni náš stát nějak reaguje, zvolil si cestu represe (a není v tom rozhodně sám), na vnitřní úrovni my jako jedinci reagujeme podobným způsobem na onu symbolickou Hydru. Je to legitimní způsob, jen není jediný a rozhodně není výlučný ani jediný správný!
Dnes je načase, abychom si konečně uvědomili, zda cesta neustálého narůstajícího přikazování, zakazování, kontroly a potřeby držet tuto situaci pevně v rukou, je skutečně ta pravá ořechová. Možná totiž zjistíme to, že když poodstoupíme, povolíme stisk, necháme věci, ať se vyvíjí svým vlastním způsobem, tak to bude pro nás mnohem lepší. Možná, že když připustíme, že situaci nemáme a ani mít nemůžeme pevně v rukou, možná, že když se smíříme s tím, že věci se prostě nějak samovolně dějí , tak pak paradoxně budeme mít pod kontrolou daleko víc věcí. Možná je načase přestat si hrát na bohy a na bytosti, které rozhodují, jak se věci mají. Stačí jen malinko pokory, stačí jen respektovat přirozený řád.
Tato hysterická chřipečka přišla proto, aby nám změnila život. Chtělo by se mi ale věřit, že k lepšímu. Prosím pěkně, rozhodně nevolám po tom, abychom přestali nosit roušky a hodili všechny ty opatření za hlavu! Jen prosím o špetku toho selského rozumu a o přiměřenost. Pokud v sobě najdeme pokoru, smíření a vnitřní sílu, pak už nebudeme mít potřebu věci a lidi kolem sebe tlačit a kontrolovat. Nebudeme sledovat ostatní lidi a kontrolovat, zdali jsou spořádanými spoluobčany, co nosí roušku. Nebudeme bonzovat ani nadávat na neschopnou vládu (která je jen naším odrazem a tudíž potvrzením, že i my jsme neschopní). Nebudeme si hrát na ty správné občany. Mi jimi opravdu budeme. Ne proto, že se to musí, ne proto, že nám to někdo zvenčí nařídil. Ale proto, že to my sami vnitřně budeme cítit jako opodstatněné.