PONDĚLÍ 20.LEDNA
Dnes, chvíli před čtvrtou odpoledne, opouští Slunce Kozoroha a vstupuje do znamení Vodnáře.
Znamená to pro nás změnu směřování, úlevu, pocit, že z nás konečně spadla tíha celého světa, že už nemusíme dřít do úmoru a v potu tváře vydělávat na chléb.
Otevíráme se novým možnostem, změně, a poprvé za celý zvěrokruh připouštíme, že věci mohou být opravdu jinak. Ale museli jsme si projít nejdřív Kozorohem, který nás doslova přikoval ke hmotě, ukázal všechny naše hranice, pravidla, zákony. Poznali jsme, co to znamená "musíš", okusili jsme definitivnost. Teď ale zjišťujeme, že to není ta cesta, a proto, abychom se mohli vyvinout dál, je potřeba to staré odhodit, vzbouřit se proti tomu, vymezit se, strhnout zdi a zrušit hranice. Na přílišnou strukturovanost a kontrolu je potřeba vzít trochu toho chaosu. Vidíme dnešní svět a říkáme si, že tohle není to, co jsme si představovali a co jsme chtěli. On se ale sám od sebe nevyvine dál. On vlastně jako takový narazil na limit svého růstu. Vodnář přichází, aby ukázal, že existuje cesta dál, ale ona cesta je mimo naše dosavadní zvyklosti, mimo naši komfortní zónu. Přichází nám ukázat, že život je věčný ve své rozmanitosti, nepředvídatelnosti, a že jediná životní konstanta je neustálá změna.
Co nám ale taky Vodnář přináší, je živoucí pochodeň. Jako Prométheus. Co si pod tím tak představíme? Božský oheň je jiskra, která nás všechny pohání, všichni bez rozdílu jsme z ní utkáni. Je to poznání, že dosud jsme se považovali za jedince, který existuje do velké míry samostatně, autonomně. Homo sapiens. Nyní je potřeba se pozvednout a zavnímat se také jako jeden druh. Kolektivní vědomí. Lidstvo jako celek, kde jedinec je jen částečkou, kamínkem v mozaice, včelkou v úlu. Na materiální rovině můžeme jako pokus o vyšší celky brát například státy, etnické skupiny...ale stále to je příliš nízko, Uran říká, že se můžeme vykašlat na všechno, co nás jakkoliv rozděluje. Ale především nám Uran přišel říci, že nejsme pouze tělem. Jsme čímsi víc. Zatím to můžeme zakoušet víceméně na intelektuální a intuitivní úrovni.
Uran nám může dát přístup k jakémusi vesmírnému internetu, akáše, ke kronice všech lidí, co kdy byli. Když se to vezme tak a tak, tak internet je v podstatě jen jakási naivní a hmotná obdoba toho, jak to funguje na vyšších rovinách. S tím rozdílem, že ty informace jsou stále tady a stále k dispozici. Nikdo je nikdy nemůže cenzurovat.
Než se ale k nim dopracujeme, tak nás mezitím společnost zaměstná, naloží na naše bedra spoustu programů, vydělávat akorát tolik, aby to stačilo k uživení, ale ne tolik, aby lidi nedej bože začali samostatně uvažovat a hledat jiné možnosti. Je na nás navěšeno tak moc různých přesvědčení, že se věci nedají změnit, že jsme jen těla, že tohle, že tamto...Můžeme na to přistoupit...anebo to všechno harampádí můžeme vzít a povyhazovat a svou mysl tak otevřít něčemu novému.
Vodnář nám také přišel říci, že už nemusíme uvažovat stylem "bu-anebo". Já věřím tomuhle, ty něčemu jinému, ale je to tak ok. Už neplatí, že jedna pravda je nadřazena všem ostatním. Poznáváme, že pravd může být mnoho a můžou být dokonce i v rozporu. Život je ale sám o sobě paradox, takže by nás to nemělo překvapit.
A poslední věc - humor! Zasmát se sám sobě, své nicotné existenci, je první základ, jak získat nadhled nad sebou a svým životem, a jak ho změnit.
Znamená to pro nás změnu směřování, úlevu, pocit, že z nás konečně spadla tíha celého světa, že už nemusíme dřít do úmoru a v potu tváře vydělávat na chléb.
Otevíráme se novým možnostem, změně, a poprvé za celý zvěrokruh připouštíme, že věci mohou být opravdu jinak. Ale museli jsme si projít nejdřív Kozorohem, který nás doslova přikoval ke hmotě, ukázal všechny naše hranice, pravidla, zákony. Poznali jsme, co to znamená "musíš", okusili jsme definitivnost. Teď ale zjišťujeme, že to není ta cesta, a proto, abychom se mohli vyvinout dál, je potřeba to staré odhodit, vzbouřit se proti tomu, vymezit se, strhnout zdi a zrušit hranice. Na přílišnou strukturovanost a kontrolu je potřeba vzít trochu toho chaosu. Vidíme dnešní svět a říkáme si, že tohle není to, co jsme si představovali a co jsme chtěli. On se ale sám od sebe nevyvine dál. On vlastně jako takový narazil na limit svého růstu. Vodnář přichází, aby ukázal, že existuje cesta dál, ale ona cesta je mimo naše dosavadní zvyklosti, mimo naši komfortní zónu. Přichází nám ukázat, že život je věčný ve své rozmanitosti, nepředvídatelnosti, a že jediná životní konstanta je neustálá změna.
Co nám ale taky Vodnář přináší, je živoucí pochodeň. Jako Prométheus. Co si pod tím tak představíme? Božský oheň je jiskra, která nás všechny pohání, všichni bez rozdílu jsme z ní utkáni. Je to poznání, že dosud jsme se považovali za jedince, který existuje do velké míry samostatně, autonomně. Homo sapiens. Nyní je potřeba se pozvednout a zavnímat se také jako jeden druh. Kolektivní vědomí. Lidstvo jako celek, kde jedinec je jen částečkou, kamínkem v mozaice, včelkou v úlu. Na materiální rovině můžeme jako pokus o vyšší celky brát například státy, etnické skupiny...ale stále to je příliš nízko, Uran říká, že se můžeme vykašlat na všechno, co nás jakkoliv rozděluje. Ale především nám Uran přišel říci, že nejsme pouze tělem. Jsme čímsi víc. Zatím to můžeme zakoušet víceméně na intelektuální a intuitivní úrovni.
Uran nám může dát přístup k jakémusi vesmírnému internetu, akáše, ke kronice všech lidí, co kdy byli. Když se to vezme tak a tak, tak internet je v podstatě jen jakási naivní a hmotná obdoba toho, jak to funguje na vyšších rovinách. S tím rozdílem, že ty informace jsou stále tady a stále k dispozici. Nikdo je nikdy nemůže cenzurovat.
Než se ale k nim dopracujeme, tak nás mezitím společnost zaměstná, naloží na naše bedra spoustu programů, vydělávat akorát tolik, aby to stačilo k uživení, ale ne tolik, aby lidi nedej bože začali samostatně uvažovat a hledat jiné možnosti. Je na nás navěšeno tak moc různých přesvědčení, že se věci nedají změnit, že jsme jen těla, že tohle, že tamto...Můžeme na to přistoupit...anebo to všechno harampádí můžeme vzít a povyhazovat a svou mysl tak otevřít něčemu novému.
Vodnář nám také přišel říci, že už nemusíme uvažovat stylem "bu-anebo". Já věřím tomuhle, ty něčemu jinému, ale je to tak ok. Už neplatí, že jedna pravda je nadřazena všem ostatním. Poznáváme, že pravd může být mnoho a můžou být dokonce i v rozporu. Život je ale sám o sobě paradox, takže by nás to nemělo překvapit.
A poslední věc - humor! Zasmát se sám sobě, své nicotné existenci, je první základ, jak získat nadhled nad sebou a svým životem, a jak ho změnit.
Žádné komentáře:
Okomentovat