Čtvrtek 17.března

 Čtvrtek 17.března

Pravda vás osvobodí. Ale nejdřív vás pořádně nasere.

A opravdu málo lidí se dostane skrz to nasrání.

Dnes nám tvoří Merkur sextil na Uran a Slunce kvadrát na Černou Lunu. Den je to zvláštně obohacující, intuitivní, přicházejí nové "aha" momenty, ale tak nějak samovolně, než abychom se sami přičinili. Luna v Panně podpoří náš zkoumavý a šťouravý mod, není ale nějak suprově aspektovaná, spíš se budeme cítit lehce zpruděně. Na myšlenkové rovině jsme otevření novým impulsům, umíme přemýšlet mimo škatulky, připouštíme, že jsou věci nejspíš úplně jinak, už umíme číst mezi řádky a nějaká propaganda už nám přijde jaksepatří směšná. Přesto nás cosi zasahuje na nějakém citlivém místě. Skoro jako by nás to znalo a vyčkávalo tiše v temnotách na to, až se odkryjeme, odkopáme. Je to něco, co nás zaplavuje dalšími a dalšími obrazy, ať už z války, z politiky, z médií atd., a nutí nás k tomu, abychom reagovali, abychom zaujímali nějaký postoj, nejlépe radikální... Nasedá to na náš pocit, že bychom měli být informovaní a vědět takříkajíc která bije...protože to nám dává nějakou jistotu...až na to, že to v nás nakonec stejně probudí jen tu primitivnější, ještěří část. Nazval bych to "volání kmenové duše", která volá cosi ve smyslu "buď jako my všichni, zařaď se do stáda, nevyčnívej z něj, patříš k většině, je to bezpečné a dává to pocit sounáležitosti". Co ale dělat, když se ona většina chová jako lumíci, co se právě chystají skočit ze skály? Inu, sebeuvědomění. Stačí se naučit se dívat, jak tyto energie pracují.

   Ten pocit, který v současné době získal zhruba formu "zavěs si ukrajinskou vlaječku, odsuď Putina i Rusko a nepochybuj o vládě, o EU ani o NATO" krásně nasedá na náš pocit, že někam musíme patřit. Poté, co se potichu vypařilo náboženství, se na jeho místo vtlačily s různým úspěchem a neúspěchem jiné myšlenky, filosofie, z nichž komunismus byl nejsilnější, v tom směru, že dal nějaký pocit sounáležitosti a že někam patříme...po devadesátkách zmizel i on, a my jsme dlouho žili v takové zvláštní prázdnotě...až do roku 2020, kdy jsme začali věřit covidismu...a teď, i když nám jsou předkládány předžvýkané, předpřipravené zprávy, se konečně zdá, že věci dávají opět smysl. Jenže to je celé naprosto falešné. Žádný stát není svatý a žádný stát není ďábelský. Není tu oběť a není tu agresor. To se tu jen hází nálepkama. A vůbec nejde o Rusko nebo Ukrajinu, ty jsou jen prostředky...jakmile mocní zjistí, že pozornost uvadá, změní kulisy a najdou nám jiné objekty, na které upřeme svoji nenávist nebo svoji "lásku". Spíš bychom se měli zeptat na to, v čím zájmu je vůbec zaujímat nějaké radikální postoje? Kdo profituje z toho, že jste rozhořčení, naštvaní, frustrovaní, že máte pocit bezmoci? Komu se hodí to, že vaše nasrání se v podstatě stane nasráním masovým, usměrněným, naprogramovaným? Já vám teda nevím...ale radši bych se rozhodoval sám za sebe. Nechci, aby mi televie, média, facebook, určoval, čeho se mám bát, co nenávidět atd. Nejsem v Orwellově 1984 a neprobíhají žádné Minuty nenávisti...i když by se to leckomu hrozně moc hodilo...

   Takže to je energie Slunce kvadrát Černá Luna. Vytřeli si s vámi zadek a ani jste to nepostřehli. Na druhou stranu, stačí se vrátit k sobě a být vědomý...a budete koukat, jak se ta energie může obrátit.

   Za tuhle dobu jsem neskonale vděčný. Mimo jiné mi totiž ukazuje i to, v jakých oblastech ještě naskakuju na cizí programy. Učím se být k sobě shovívavější, učím se i to, že tam venku ve skutečnosti není žádný protivník, že stát je vlastně jen vnější obdoba ega, naší zbytnělé struktury, která si bůhvíproč myslí, že to všechno musí řídit... Učím se, že veškeré i drobné změny uvnitř, mají za následek to, že se cosi změní i navenek. Válka je jen manifestace toho, že chceme s nějakou svoji vnitřní částí bojovat. Spousta z nás si myslí, že víc zbraní je řešením. Když ale bojují strany, které mají svůj předobraz i v nás samotných...není náhodou nesmysl bojovat sám se sebou? Není lepší se integrovat? Usmířit? Každému dát místo, které mu náleží? I Rusku? Svému vnitřnímu Rusku, samozřejmě.

   Když to vidíme na vnitřní rovině, pak totiž chápeme, že útok je v podstatě volání o pozornost, o pomoc. O to, aby se s námi někdo bavil, dával nám pozornost, neignoroval nás. 

Takže příště, až zase budete rozhořčeni na Rusko nad dalším jeho útokem, zkuste si říct: Ahoj, nepřiznaná, odmítaná části světa, vítám tě. Ahoj, má nepřiznaná vnitřní části, vidím tě. Nejradši bych tě vymazal(a) z povrchu zemského...ale nejde to, jsi můj stín a patříš ke mně.