Na nebi si předávají štafetu Mars s Venuší. Tentokrát přejímá napěťové aspekty Venuše, a pro nás to bude nejspíš trochu těžší v tom směru, že Venuše je více pasivní, přijímající, zrcadlící princip. S marsem se dalo s konfliktními energiemi nějak konfrontovat, vybít je, s Venuší to jde hůře...ale jde to taky.
První postřeh: Není všechno tak tragické, bezvýchodné a smutné, jak se nám může jevit.
I když tu jsou určité okolnosti, které v nás zrovna euforii nevyvolávají, stále jsme na tom poměrně slušně. Je třeba si ale uvědomit, že se díváme velmi pesimistickou optikou a svět se nám pak zdá černější, než je. Cítíme odpojení a máme pocit, že svět (bůh, vesmír, společnost, rodiče atd...) na nás zanevřel. Jsme jako ti dva vyhnaní z ráje...jenže ouha, on je vůbec nikdo nevyhnal. Oni si to jenom vsugerovali...Neboli: nikdo na nás nezanevřel, zavíráme se my sami. Máme strach, zdali obstojíme, zdali jsme "dost"...ale je to úplně divný a scestný program. Jsme dost, vážně. Jsme dokonalí. Bůh nedělá zmetky. Bůh tvoří k obrazu svému. Samozřejmě, nejsme totožní s Bohem...jsme jeho malilinkatá část (a celé lidstvo je o něco větší malilinkatá část), ale máme stejnou podstatu.
Druhý postřeh: Tlaky vyvolávají protitlaky. A tlaky na sebe vyvolávají o to větší uvolnění (nebo zboření, složení se, upadnutí do chaosu, to podle situace a nastavení).
Protitlak bude mít za následek, že se budme nějak proti omezení bouřit. Budeme se ho snažit zbořit, ti, co už něco málo vědí, si uvědomí, že lepší termín je spíš "překročit", nahradit, jít souběžně, ale podle sebe. Jedněm bude nejspíš svoboda omezena, ti druzí si jí nejspíš vydobudou, každý podle svého nastavení. Drtivá většina se bude dít ve vztazích, ale mezi námi, co nejsou vztahy?
Třetí postřeh: když se dostaneme do rovnováhy a vrátíme se do svého středu, procítíme, že jsme to, co nepotřebuje obhajoby. Nikomu se v životě nezodpovídáme, nikomu nic nedlužíme,nemáme žádnou povinnost. Jsme sami sebou, jsme láskou, radostí, tvořivostí, hravostí, a je to tak v pořádku. Nebojíme se jít svou cestou. Uvědomujeme si, že život je jako švédský stůl...nemusíme stát u toho, co nám nechutná a nemusíme ani nikomu vysvětlovat, proč nám to nechutná. Prostě poodstupme a pojďme k tomu, co je naše, a to si vyberme.
Postřeh nakonec: šťastný a spokojený život je docela jednoduchý, a spočívá v tom, jít cestou pozitivity. Nepřemýšlet v opacích, ve vymezeních se, nenechat se vtáhnout do negací. Všechno je to o pozornosti. Pro jistotu opakuju: vybírejte si, co vám chutná. Vybírejte si to, co jste. Co nejste a co je s vámi v rozporu, vůbec neřešte, nedávejte tomu pozornost...ono to samo odpadne. Pokud se vás něco, co nemusíte, co vám vadí, stále drží, pak vězte, že stále ještě vězíte v dualitě, stále ještě přemýšlíte negativně. Příklad: když mám strach z toho se projevit, pak je nesmysl ho nějak řešit, snažit se ho potlačit, dělat že není...teď tu prostě zrovna je. Tak ho akceptuju a nebojuju proti němu. pak si ale uvědomím, že všechno je otázkou pozornosti, a svoji pozornost zaměřím na něco jiného. Ideálně na pozitivní opak. Co mi dodává odvahu a sebedůvěru? Kde mohu získat jistotu a suverénnost? Je to vlastně jednoduché...udělat čelem vzad. Není třeba o tom vůbec přemýšlet, stačí se prostě jen rozhodnout a udělat to. A protože jdeme životem stále kupředu, fyzicky, postupně nám dochází, že se posunuje kupředu i naše duše. Naslouchejme jí. Tam, kde nám není dobře, tam odtud odejděme, a myslím tím i psychické místo, stav...Představte si to třeba tak, že uvnitř nás je svět naší psýché, Země Ne/vědomí, jsou tam naše strachy, radosti, síly, slabosti, od všeho trochu, něčeho víc a nečeho míň, ale nikdy nic nechybí. Pokud se někdy ocitneme někde, kde se necítíme dobře, pak jděme dál. Znáte to staré pořekadlo: "procházíš-li peklem, nezastavuj"? Přesně o tom mluvím. Za hranicemi pekla jsou i jiné země, které na nás čekají...
Žádné komentáře:
Okomentovat