Buďte sví!
Slunce vstupuje do svého znamení, do Lva a předznamenává tak nejzářivější, nejteplejší, nejtvořivější a nejvřelejší měsíc v roce. Měsíc, ve kterém bychom se měli zaměřit sami na sebe, na svoje vnitřní dítě, na tvořivost, a měli bychom se pokusit v tomto světě něco vytvořit...něco hmatatelného a něco, čím dáme světu najevo, že jednou z kamínků do mozaiky jsme i my.
Ono to ovšem nebude až tak easy, jak se zdá. Zároveň se Sluncem se přesouvá Venuše do Panny, kde se necítí úplně nejlépe, její radostné, přirozené vyzařování je trochu utlumeno, důraz se klade spíš na praktičnost, na povinnosti a na to "jak se zařadit", "jak poslouchat" nebo "jak být plnohodnotným členem společnosti". Venuše v Panně je prostě trochu moc poslušná a konvenční a na nějaké radosti a příjemnosti, to jí moc neužije. Tento rozpor je zvýrazněn opozicí Venuše na Jupiter a kvadrát na Černou Lunu. Něco chceme, požadujeme, a vlastně nevíme co. Myslíme si, že na něco máme právo, křičíme na ŽIvot a říkáme mu "DEJ", ale vlastně si ani pořádně nejsme vědomi toho, co by to mělo být. Jen víme, že to, co máme teď, není to ono...Venuše v Panně jakoby se podívala kritičtěji na všechny naše vztahy, na naše hodnoty, na to, co preferujeme, po čem toužíme...a obrátila to vzhůru nohama. Touha je jedním z hlavních témat této t-kvadratury, ale měli bychom si být vědomi toho, že to úplně hlavní téma je nenaplněnost. Cítíme se neúplní, máme v sobě černou díru a čekáme, že partner, rodič, společnost...prostě ten druhý je povinen nám tu díru zacelit. Ó nikoliv! Nikdo nám není ničím zavázán. To my jsme pouze zastydli v dětské roli, odmítli dospět a převzít odpovědnost za svá rozhodování...a taktéž za své preference. Něco chceme, po něčem toužíme, ale nepřiznáme to, před druhými i před společností děláme jako že nic. Nemělo by to být přesně naopak? Velmi hlasitě, jasně a bezpochybně se přihlásit k tomu, o čem si myslíme, že je naše? Neměli bychom konečně začít věci pojmenovávat takové, jaké jsou? Říkat, co se nám líbí a co nikoliv? Co kdybychom přestali druhým lhát, a přestali si nalhávat, že to je pro jejich dobro? Co kdybychom prostě připustili, že můžeme ubližovat, můžeme se lidí dotýkat, můžeme říkat názory, které jimi otřesou...naše odpovědnost je ale jen za to, co řekneme, ale nikoliv za to, jak to ten druhý vnímá!
Vrátím se k té nenaplněnosti - nikdo jiný, než my sami to nevyřešíme. A vyřešíme to tím, že nic řešit nebudeme, protože to není otázkou nějaké objektivní skutečnosti, ale subjektivního, vnitřního nastavení. Naše duše se cítí být opuštěná, nedomazlená, nenaplněná, neobjímaná, nepřijímaná...Svět nás ale bere přesně takové, jací jsme, a těší se na to, až se vyloupneme, až vylítneme z kukly jako motýl, až se rozevře semínko a vypučí rostlinka. Možná, že to, co považujeme za objektivní realitu, je jen naše naučená představa. Jakmile se k ní obrátíme zády a začneme vnímat opět svůj střed, své srdce, svůj vnitřní oheň, získáme stabilitu a pevnou půdu pod nohama. Trable nezmizí...jen nás už nebudou obtěžovat a zasahovat nám do života v takové míře.
Pozdraveno budiž Světlo!
Žádné komentáře:
Okomentovat