Byl bych nerad, aby to vypadalo, jako že poslední dobou se na nebi vyskytují jen samé těžké a náročné konstelace, které nám dávají čočku. Tak to vůbec není. Souvisí to ostatně i s tématem, o kterým se dnes chci rozepsat - neexistují těžké a lehké konstelace, lehké nebo těžké si to totiž děláme vždycky jen my sami. Ano, někdy to jde jako po másle, a někdy si to musíme vyloženě vydřít, ale co z toho vezmeme jako "pozitivní" a "přínosné", to už je jen naše volba. Soukromě si myslím, že není dobrý žádný extrém, ani sluníčková ignorance toho, co jest (aneb "když se postavím doprostřed silnice a budu si představovat vysněný sluníčkový svět 5D, tak ten kamion, co se na mě zrovna řítí, dozajista zmizí..."), ani zbytečné sebetrestání a vyžívání se v tom, jak to je těžké, náročné...to už zase zavání trochu masochismem a takovým ujetým pocitem sounáležitosti ("když je nás v prdeli víc, je to trošičku snesitelnější, aspoň vím, že na to nejsem sám/sama...").
Ta "náročná" konstelace, která nám nedá moc pokoje, je opozice Marse v Raku na Pluto v Kozorohu. Mars je na konci Raka a už se asi docela těší na to, až z něj vypadne a ve Lvu bude moci rozvinout aspoň trochu ze své energie, protože v Raku je takový...přidušený. Zdá se, jakoby nemohl, neuměl či nechtěl projevit to zásadní, to gró, čím je typický a místo toho sklouzává spíš do emočních bludišť, nálad, manipulací i jednoduchých výkyvů, které na něj připravily okolní ženy-matky, ale které si stejně tak na sebe připravil sám (a ženy mu to jen zrcadlí). Pluto přichází na scénu a říká: "Tak se hochu/děvče projev, ukaž, co je v tobě. Je úplně jedno, že budeš nemožnej/nemožná a že se ztrapníš, důležitý je projevit právě to, co v tobě je, ať už je to zrovna zlost, lítost, slabost či cokoliv jiného. Nechci nic méně ani více, než autenticitu. Chci, aby sis sáhl(a) až na dno své bolesti, abys v sobě objevil(a) všechny potlačené zlosti, kdy tě kdokoliv shazoval, potlačoval, zastavoval ve svém sebevyjádření a projevu. Objev v sobě všechny pocity, které tě zaplavily, když ti řekli, že jsi moc divoký(á), nevychovaný(á)...Musel ses přizpůsobit tomu, co je vyšší, ať už to je oficiální autorita, anebo To, co je skutečně výš, ta síla, která nás všechny přesahuje. Té síle ses možná snažil(a) vyhnout a dělat, že není... Dnes se s ní setkáváš znova. Snad sis nemyslel(a), že tomu utečeš?"
Přestože na frak dostává spíš mužská stránka, a tak by se zdálo, že konstelace bude náročná spíš pro muže, není tomu tak...i ženy v sobě mají stejně tak mužskou energii, jen jí většinou prožívají zprostředkovaně. Takže, milé ženy, pokud se vám v této době budou objevovat nějaké zásadnější problémy se svými partnery, tatínky, šéfy, případně kolegy z práce, vězte, že to téma si přeneseně hledá i vás a je to stejně tak vaše...jen to není možná tolik znát na první pohled.
No a jak tedy z toho ven? Existuje jedna většinově používaná metoda, která je nefunkční: zapření. Člověk se uzavře, "ztvrdne", řekne si "musím to nějak vydržet" a zkusí to vzít silou...což se mu zpravidla vůbec nepovede. Druhá metoda je pasivní, a spočívá v tom, že sklouzneme do roli oběti, což je pro mnoho z nás pohodlné a vlastně i docela známé...ostatně v mnoha případech nám to doslova zachránilo krk. Dnes to ale nezafunguje.
Řešení je: pustit to. Vzdát se. Ale ne pasivně. Stojíme tu před Silou, která rozumí autenticitě a vnitřnímu ohni, který plane nezávisle na tom, co se nám zrovna děje. Ta síla nás kdykoliv může smést...a stejně tak nám může pomoci. Potíž je v tom, že jsme celý život naučeni nesmyslům typu, že být slabý je špatně, být nemožný, neúspěšný a lůzr je to nejhorší, co se nám může stát. Ne. Stát se nám může jen to, že sami sebe zapřeme. Zkusme do toho jít jinak...podívejme se sami na sebe bez hodnocení a bez toho, co se nám v životě povedlo nebo nepovedlo. Já bych to třeba Pluťákovi řekl nějak takhle: "Hej, kámo, tak jsem tady, stojím tu před tebou takovej, jakej jsem. Víš toho o mně dost. Většinu svýho života jsem byl posranej až za ušima, furt jsem se něčeho bál, hlavně toho, jestli neudělám něco špatně, jestli se někoho nedotknu nebo neurazím. Choval jsem se jako malý rozmazlený děcko i nedlouho před čtyřicítkou, hodně holkám jsem ublížil, s jinými jsem si prostě nevěděl rady, vztahy jsem měl jednoduše šílený a nezralý, protože jsem sám byl nedospělej a hledal jsem spíš něco jakou ujištění, že jsem na tomhle světě správně a že MŮŽU. Je vlastně úplně jedno, co. Žít, tvořit, milovat...Spoustu z toho, co jsem chtěl, jsem neudělal, a až po čtyřicítce jsem se jakž takž smířil se sebou a s životem. Je toho dost, ale jedno vím jistě, nechci sám sobě lhát. Chci se sám sobě dívat do očí. Což jsi mě ostatně naučil ty sám. Takovej jsem, teď a tady, a nelituju se, nestěžuju si, vlastně mě to docela baví...Jo, jasně, jsi silnější, vím...jen ti chci docela jasně říct, že se plazit už nebudu. Už to ustojím. Jestli mě budeš vláčet bahnem, budiž. Vzdám se ega, těla, emocí, všeho možnýho pomíjivýho, ale ne svý podstaty. Svý síly, svého pudu sebezáchovy. Trvalo mi dlouho, než jsem to v sobě objevil a docela mě to překvapilo, protože to je něco, co tu prostě je, a vždycky bylo, co nikdo a nic nezničí... Pochopil jsem, že většina mých strachů byla docela zbytečná. Jo a taky ti chci poděkovat...konečně vím, že můžu. A taky vím, že to nestačí, takže to i udělám."
Váš příběh a váš rozhovor s Plutem bude jistě trochu jiný, dle vašich zkušeností...ale jedno bude mít společné: pocit, že ne/mohu a že to ne/udělám. Jsou to mimochodem dvě spojené nádoby, konat je třeba, ale je třeba taky mít zdroj, ze kterého mé konání vychází. Přeji zajímavé a transformující sebeobjevování...a budu moc rád za vaši zpětnou vazbu, když mi napíšete, co to dělá speciálně s Vámi...
Žádné komentáře:
Okomentovat