Byl První Máj...

První máj...nebyl lásky čas. Byl čas poněkud překotné a přitom zároveň něčím potlačené, zabržděné komunikace. Buď se to může projevit tak, že mluvíme ostošest, skáčeme do řeči, nejsme k zastavení...anebo naopak s námi není moc řeč, jsme takoví jaksi nepobavení, anebo se cítíme ne úplně intelektuálně schopní...každopádně obojí má stejnou příčinu. Někudy máme strach, někudy jsme pokakaní až za ušima. Bylo by docela fajn zjistit, kde se ten náš strach vzal, a proč se tak strašně moc zaměřujeme na intelekt. Proč se cítíme bez intelektu, bez rozumu, tak bezmocní? Proč nemáme důvěru v naše emoce? Co nám brání se ponořit do oceánu Ducha? Kdy jsme slyšeli, že jsme hloupí, neschopní, nešikovní, že nic nevíme? A kdy jsme tomu uvěřili? Možná by bylo načase věřit něčemu novému.