Něco je fakt špatně, když otroci děkují za své okovy. Když jsme uvěřili kolektivní iluzi, která nasedla na náš strach ze smrti a taktéž ze života. Protože když nám někdo něco přikazuje, je to přece tak uklidňující. Nemusíme se rozhodovat sami za sebe, můžeme být zase malými dětmi. Dětmi, na které je potřeba dohlížet, které je třeba usměrňovat, vytýkat jim, když neposlouchají. A ještě k tomu ty iracionální roušky, ze kterých se stalo bezmála nové náboženství. Věříme v ně jako něco svatého a div že neupalujeme ty, co nevěří.
Rozhodl jsem se, že dneska budu drsnej a šťouravej, protože dnešní den je sám o sobě poměrně drsnej, nátlakovej a šťouravej. Ukáže se, kde leží naše moc a bezmoc, jak snadno či těžce se jí vzdáváme, ukáže se i to, že je úplně jednoduché si jí zase vzít zpět, a zároveň to je fakt těžké - člověk se musí odvážit vidět. Všechno. zejména to pod povrchem, ty záležitosti v podvědomí, ve kterých přestává být myslícím jedincem a nasedá na kolektivní vlnu a je jen členem tupé masy. Je třeba pohlédnout na skryté procesy ve společnosti, na působení médií a zájmových organizací, které vytvořili "problém koronavirus" v podstatě z ničeho. I prostá statistika ukazuje, že nemocnost, natož úmrtnost na plicní choroby, má dlouhodobě sestupný stav a letošek ničím nevybočuje. I chřipka má desetkrát víc úmrtí a každoroční působení. Ale to nevadí, drnklo se na naši strunu strachu ze smrti a když se podotklo, že koronavirus nejvíc škodí starým lidem, všichni jsme se semkli. Nikdo přece nechce škodit starým lidem.
Aby mi bylo rozuměno: není mým úmyslem cokoliv zpochybňovat. To jsou jen takové hry pro mysl: "Jak to tedy je? Je pravda tohle nebo tamto?" Můžeme nad tím vším přemýšlet a uvažovat do alelujá. Já volám po něčem trochu jiném. Zkusme přestat tolik vnímat to pimprlové divadlo před sebou, a zaměřme se víc na sebe, dovnitř. Vykašleme se na to, jak každý bojuje o naši pozornost, zvláště v této době, uvědomme si to, že pozornost je moc a energie. A naším úkolem pro tyto dny, je "pouze" si uvědomit, jak to teda vlastně máme s energií. Kam dáváme (a komu) svoji moc? Ta moc je totiž naše a nikdo nemůže jen tak sebrat a vzít nám jí. Vždycky nás musí něčím přesvědčit. Můžeme se nechat přesvědčit spoustou věcí, ale neměli bychom přitom zapomínat sami na sebe. Příště, když nás někdo bude žádat, abychom se opět vzdali své moci, ať už to je v "zájmu celku" nebo kvůli čemukoliv jinému, řekněme prostě a jednoduše NE. Rozhodněte se, že nebudete popírat sami sebe. Nepůjdete proti sobě. Nebudete se bojkotovat, neoslabíte se a nebudete si nikdy vědomě či nevědomě ubližovat. Nebudete se za nic trestat. Rozhodněte se sami za sebe. Rozhodněte se, že nebudete mít strach. Ze smrti, z života, z odpovědnosti, ze změn. A ještě něco, nerozhodujte se hlavou, řiďte se instinkty, které vězí ještě hlouběji. Níž a ještě níž. Až kdesi v břiše a podbřišku.
Žádné komentáře:
Okomentovat