Čtvrtek 15.dubna

    Možná jsme na to během svého života už přišli, možná to tušíme a možná si to zatím jen moc nechceme připustit. Za všechno, co se nám v životech děje, jsme odpovědní jen my sami. Svůj život si vytváříme my sami a nikdo jiný. Je třeba to ale dále rozvést - nemáme absolutní svobodu. Některé věci jsou už dané. Duchovně, karmicky, geneticky... Můžeme si to představit třeba tak, že jsme herci v divadle. To, co se bude hrát, už je dané, scénárista je Bůh, režisér je naše vyšší já, herci jsme my...pokud hrajeme Hamleta, těžko z něj uděláme veselohru...ale můžeme do něj vložit mnohé ze sebe. Tak i naše životní příběhy, kostra našeho života je daná, ale čím ji obalíme, je zcela na nás.
   V těchto dnech bychom měli nacházet sílu v sobě, schopnost postavit se sám za sebe, schopnost vidět souvislosti a na jejich základech zamířit dále. Pokud sílu nevnímáme, je načase zeptat se sám sebe, proč se jí vzdáváme? Čeho se bojíme? Uvědomme si: jsme ve hmotném světě, který musíme dobývat, přetvářet, měnit, je to naše podstata. Hmotu můžeme ale stejně tak prosvětlovat... to se ale nepovede, pokud se jí budeme vyhýbat nebo se jí bát. Je jen třeba se obrnit trpělivostí, protože hmota zpravidla reaguje se značným zpožděním - proto se zdá, že naše působení na ní nemá vliv. Omyl, vliv má velký, ale dlouhodobý.
   Možná se nám nebude úplně líbit, pokud nám to naplno dojde, jak na hmotu působíme...dáváme jí totiž energii. A ta energie může být konstruktivní nebo destruktivní. Můžeme Zemi vykořisťovat a brát si z ní jako ze švédského stolu, anebo se můžeme chovat jako správci, kteří se snaží o zkulturnění, rozvinutí a zmnožení hmotných i nehmotných statků. Možná konečně uvidíme, že náš koncept moci už prostě není slučitelný se životem na této planetě. Je možné, že začne umírat/odcházet větší množství lidí, je možné, že se na povrch dostanou velmi temné a ne zcela příjemné věci, a je možné, že nám samotným z toho nebude dobře, vzhledem k tomu, že to leží zčásti i na naší odpovědnosti. I vzdání se moci, je akt moci...a když nebudeme chtít tu moc my, chopí se toho ti, co se upejpat nehodlají...
   Pomalu se dostáváme na další křižovatku...a asi nám, podobně jako Bastienovi z Nekonečného příběhu dochází: "Sakra, tenhle příběh je NÁŠ! Je o nás! Tak moc jsme si zvykli v roli diváků, že nám nedochází, že ti herci jsme taky my ;))